Před pár dny jsme se začaly s kolegyní z Hladové knihy bavit o odpadu, udržitelnosti, neplýtvání a tak dál a dál. Ano, na vině byly knihy a taky fakt, že se trend udržitelnosti a minimalizace odpadu šíří světem jak přílivová vlna. Ale kdysi jsem psala článek o tom, že máme v životě víc říkat ANO (najdete ho tady) a dělat věci, které často odmítáme z čiré pohodlnosti nebo automaticky. A tak by bylo fajn, abych to taky dělala. Bylo tedy na čase postavit se svému smetí čelem.Jsem mírný hromadič křížený s vyhazovačem. Přičemž vyhazovač začíná dost výrazně vyhrávat. Od doby, co jsem taky najela na vlnu KonMari, se zbavuju a zbavuju a zbavuju. Čili odpad naopak VYTVÁŘÍM.
Ale pozor, odpad.
Oblečení: charita.
Ručníky a prostěradla: odrbané jde na hadry.
Boty: nositelné - charita.
Takže do koše jde holt to, co už fakt jinak neupotřebím.
Knihy: charita a antikvariát za odvoz.
Nádobí: to jsem už probrala a dobré šlo na charitu nebo odjelo na chalupu.
Staré papíry, záručáky a podobně: tříděný odpad.
Různé blbosti: doma v podstatě nemáme. Jediní lapači prachu jsou moji sloni na parapetu. A těch se teda zatím zbavovat nehodlám.
Mimochodem, když padlo to slovo "tříděný", u nás se vůbec docela třídí. Nemyslím jen v Česku, ale taky u nás doma. Standardem, o kterém se vůbec nedebatovalo od samého začátku, je papír a plasty a sklo. Pak jsme v baráku pořídili malou popelnici na plechovky - takže já plechovky vyplachuju a dávám tam, muž je zdárně vyhazuje do koše :-) Jo, plechovky, ano, i ty se u nás objeví: od tuňáka, sardinek, lososa nebo luštěnin.
No, potom jsme v baráku pořídili biopopelnici...
Hele, já nejsem žádná divobioženka. Nevyrábím si vlastní jogurt a nebudu, nezavařuju, nestloukám si máslo. Pracuju 12 hodin denně, tohle fakt přenechám jiným. Ale jak jsme se tak bavily o tom odpadu, nenápadně jsem doma založila mističku na bioodpad a postavila ji vedle koše. Jelikož vařím hodně z prvotních surovin (zakládám si na tom a všude to říkám, tak bych to měla taky dělat, že jo), tak se mistička za den naplní.
Tak se vraťme zpátky k tomu, co je realistické.
Kompost si na balkoně zakládat fakt nebudu. A nedala jsem si za životní cíl dosáhnout litru odpadu za rok. Nešiju si plátěné pytlíky na ovoce.
Ale:
* třídím papír, plasty, sklo
* snažím se ty plechovky vyhazovat do "plechovkové" popelnice
* mistička na bioodpad funguje
* v kabelce nosím plátěnou tašku a s taškou chodím i na větší nákupy
* vytříděné oblečení dávám na charitu
* knihy jsem rozdala
Nedosahuju #zerowaste, nulového odpadu, ale snažím se o #lesswaste, míň odpadu na skládky, víc na další využití. Nedosáhnu minimalismu, ale nemusejí mě věci v našem malém bytě zavalovat. Nedosáhnu capsule wardrobe o nějakých 35 kusech, ale mám v šatníku věci, které ladí navzájem prakticky všechny se všemi a dají se kombinovat navzájem. (Ano, uznávám, dost tomu pomáhá skutečnost, že v něm jsou celkem 2 barvy - a pár červených a růžových prvků na věcech na tancování a cvičení. Takže tu černou s černou kombinuju docela snadno.)
A přijde to nejtěžší: padl totiž návrh nekupovat nic, co nepotřebujeme. Blbosti, oblečení, nic pro radost, botičky, kabelčičky... Hele, tak ještě jednou, buďme realisti: vždyť jsem tu skříň proházela! :-)
