OBEZITA JAKO RIZIKO

Je obezita jenom kosmetický problém? Nebo ohrožuje zdraví?

Už pěkných pár let pracuju s lidmi, kteří chtějí žít zdravěji a vypadat určitým způsobem. Působila jsem šest let v mezinárodní organizaci, která zastupuje pacienty s obezitou. Byla jsem i v jejím nejužším mezinárodním vedení. Ale celé ty roky jsem si uvědomovala, že cílem nemá být jenom to, aby lidé nebyli obézní (jazykem evropských organizací "aby nežili s obezitou"), ale aby byli především zdraví. 

Zdraví bylo to původní, co mě vůbec k této práci přivedlo. Výživu jsem studovala kvůli tomu, abych věděla, jak funguje lidské trávení a jaký vliv mají potraviny na celkové fungování lidského těla. Ne proto, abych dokázala klientovi sepsat jídelníček do plavek a nic víc. Přestože o to je samozřejmě zájem větší :-)

Sama mám určité zdravotní problémy, se kterými musím pracovat. No dobře, nemusím. Ale pak dopadnu jako takoví ti lidé, co sedí doma, fňukají a hledají důvody, proč nemůžou tohle a ono a proč je všecko na draka. Kdo z nás někoho takového nepotkal?
A sama také celé roky tvrdím, že prevence je základ a že je vždycky lepší určitým stavům předcházet, pokud to jen jde, než je následně napravovat. Prostě dělejme věci tak, abychom svůj život nezhoršovali sami sobě - a neztěžovali ho svému okolí. 

Proto vítám, když o prevenci mluví i druzí. A když upozorňují na věci, které se považují přinejmenším za hodné pozornosti. A proto mě taky zaskočila reakce zástupců jisté pacientské organizace na sociálních sítích, kteří se ohradili proti kampani britské společnosti Cancer Research UK. Ta byla oceněna za to, že řekla určité věci nahlas. Řekla například, že obezita je rizikovým faktorem vzniku rakoviny.

V případě rakoviny řada studií tvrdí, že obezita je jedním z hlavních rizikových faktorů vypuknutí této nemoci. U několika typů rakoviny se už o této rizikovosti obezity vlastně ani nepochybuje a nezpochybňuje se. Poslední výzkumy, zveřejněné na evropském obezitologickém kongresu ve Vídni v roce 2018, uvádějí, že obezita má souvztažnost s 12 druhy tohoto onemocnění.

A přece některým lidem vadí, že se to říká nahlas. Podle jejich názoru to dehonestuje osoby žijící s obezitou. Jako by je to degradovalo. Ale to přece není pravda. Obezita zvyšuje riziko zdravotních problémů. Od těch zdánlivě nedůležitých po hodně závažné. Není to tak, že lidé žijící s obezitou těmi problémy určitě trpěli, i kdyby byla jejich hmotnost v rámci toho, co se považuje za normu. Jistě, mohli by. Ale takto je riziko propuknutí nebo vývoje určitých obtíží větší. A většina studií to potvrzuje.

Každý třetí člověk u nás je v přímém ohrožení rakovinou, jak říkají statistiky. Nechceme vědět, co můžeme udělat pro sebe my sami, A nechceme to dělat, abychom riziko aspoň umenšili? Já ano.

Odcházím na sobotní trénink a vám přeju hezký víkend.

POLITIKAŘENÍ, NEBO PLOTNA?

Už už už otevřu tu českou praxi. Už už už přidám v tréninku tak, abych vylezla v plavkách. Už už už budu mít čas na život a na sebe a na vás! Jen ještě založím tuhle organizaci a udělám to a ono!

Anebo to udělám už už už TEĎ!

Ten čas přišel.

Posledních několik let jsem reprezentovala Českou republiku v Radě pacientů při EASO. To je organizace, která se zabývá vším možným, co se týká obezity. Jsem zakládajícím členem této Rady a pomáhala jsem ji dovést do podoby nové organizace, která spatřila světlo světa letos na jaře, na obezitologickém kongresu ECO 2019 v Glasgow. Tam se představila ECPO, Evropská koalice osob žijících s obezitou.
Stala jsem se exekutivní ředitelkou komunikačních strategií a představovala světu tuhle novou organizaci a její cíle.

A mezitím jsem pořád slibovala, že si udělám konečně čas i na české klienty. A na sebe...
A trávila víkendy a večery na mailech, internetu, po konferenčních hovorech, na chatech, a dohadovala se, jak má nová organizace před světem vystupovat, což je pro zrod nového uskupení typické vždy a všude.

Co je obezita pro vás?
K Evropskému dni obezity jsem vás na Facebooku zapojila do debaty, jak vnímáte obezitu vy. Je to nemoc? A co potřebujete konkrétně?

I u nás už zaznívá, že obezita JE nemoc. A ona je. Má různé stupně závažnosti a míru projevů. Ale ovlivňuje celkovou fyzickou i psychickou pohodu a neodejde sama od sebe. Je třeba ji léčit.

Léčba u nás dostupná je, pokud se bavíme o těch těžších případech nemoci. Je na různé úrovni, jako to platí pro léčbu v podstatě všech nemocí a jako to platí pro všechny odborníky - najdete skvělé mistry svého oboru a najdete i ty, se kterými třeba vy sami zrovna moc spokojení nejste.

Spousta z vás ovšem také říká, že je třeba nejen spoléhat na léčbu zvenčí, tedy pomoc lékařů, operace žaludku a podobně. To jsou záležitosti, které mají být rozhodně dostupné u těžkých případů. To je bez debat.
Ale je tu ještě hodně (a věřte, že to procento neustále narůstá) lidí, kteří v nemoci zvané obezita nepostoupili tak daleko, že potřebují operaci a lékařský zásah. Přesto na sobě nosí nejen kilogramy navíc, ale především je ta nadměrná hmotnost začíná omezovat - způsobuje jim různé zdravotní problémy, působí na jejich psychiku, působí jim nepohodu. A s nimi je potřeba pracovat.

Co je obezita pro mě?
Já jsem zastánce prevence a úpravy životního stylu. Vždycky jsem byla a vždycky budu. Sama mám za sebou nějaké vleklejší i závažnější zdravotní problémy a dobře si uvědomuju, že u nich záleží i na tom, co a jak jím, jak se hýbu a jak žiju. Když o sebe budu pečovat ještě hůř, bude horší i můj zdravotní stav. A postava :-)

Jsem praktik. Ano, i já se chci ráno probudit štíhlá jako před 10 lety, s vymakanou postavou zralou na pódium, schopná odtančit zase 10 hodin za 2 dny. Ale díky vlastním letitým zkušenostem a taky vzdělávání v oboru sportu i výživy dobře vím, že zázrak je jedna věc, a poctivá vytrvalá práce je zase věc druhá.
Neslibovala jsem nikdy ty zázraky. Ano, umím nastavit jídelníček a cvičební plán na rychlozázrak kvůli jedné akci. Ale nedělám to. Pro sebe ani pro druhé.
Kvůli a taky díky svému zdravotnímu stavu jsem se vydala cestou udržitelnosti. Udržitelný dlouhodobý jídelníček, udržitelné cvičební nasazení. Není to rychlé, ale pro mě je důležitější mít tělo plně funkční než jen vypadat super v plavkách.

Na druhou stranu, podobný přístup vyznávám i při pohledu na práci s lidmi ohroženými obezitou. Když jim nabídneme zázrak a rychlopilulku, po které přes noc zhubnou, nic se nenaučí a vrátí se do výchozího stavu velmi rychle nanovo. Když se my, kdo máme kila navíc, ale nejsme ještě ve fázi těžké obezity, budeme soustředit na to, co jíme, kdy jíme, jak se hýbeme, jak odpočíváme, prostě jak žijeme, můžeme najít způsob života, který

• je udržitelný do konce života
• udrží tělo funkční
• udrží tělo v dobré podobě (všichni jsme přece marniví)
• zabrání tomu, abychom přešli do stadia té těžké obezity, která už potřebuje extrémnější zásahy a léčbu.

Je třeba, aby tu byly skupiny jako ECPO, které brání zájmy extrémních případů a bojovaly na politické úrovni. Snažily se o regulace, nastavení, nařízení, zásady. U nás tohle propracované je. Jistě, není všechno dokonalé a vždycky se dá dost zlepšit, ale to už je na jinou debatu.

Já jsem ovšem došla k rozhodnutí, že budu mnohem prospěšnější, když budu řešit zase znovu ty praktičtější záležitosti. Věřím totiž, je svoje zdraví máme - částečně - ve vlastních rukou. Nemůžeme očekávat, že se o nás někdo a něco postará a my si můžeme dělat, co chceme: jíst, co chceme, celý den prosedět, večer něco vypít, a přitom být fit, štíhlí a zdraví. 

Sama můžu celý den sedět v kanceláři (mám sedavé hlavní zaměstnání), večer se svalit na gauč k televizi a sníst, co mi přijde pod ruku. Anebo můžu ráno vyběhnout nebo si zacvičit, pak teda prosedět den v kanceláři, ale k jídlu si vytáhnout, co mám v připravených krabičkách vytvořených z prvotních surovin a potom jít tančit. A o víkendu třeba vyrobit ty krabičky. A pak to chtít i po klientech a ukazovat, že to jde. Já totiž nechci jen sledovat, jak lidé v té šedé zóně mezi fit štíhlostí a obezitou čekají, až z nich bude "pacient", který potřebuje náročnou léčbu. Já chci, aby se těmi pacienty vůbec nestávali a vraceli se k tomu fit - i kdyby třeba s pár kily navíc, ale zdraví, jak je to jen možné. 

Jsou stavy, kdy nestačí jenom změnit způsob, jakým žijeme, a kdy potřebujeme odbornou pomoc zvenčí. Ale upřímně, u mnoha lidí, které trápí kila navíc, se něco dělat dá. Někde stačí upravit jídlo, někde přidat pohyb, aby jejich tělo zase získalo víc funkčnosti. Někde je třeba pracovat s psychikou, protože ta hraje ohromnou roli (o které si povíme zas někdy příště víc). Někde je třeba poupravit denní nálož a zvládání času, protože od toho se odvine to ostatní. A přesně tohle jsou věci, které dělám, které ukazuju a které učím druhé. A na které sama občas zapomínám, hlavně když zakládám nové organizace...

Takže co dál? Co by! Napříště neřeším po večerech názvosloví, ale to, co máte vařit! Nepolitikařím, vracím se k plotně a vracím své působení víc do Čech. Jo, takže teď budu kecat všude do všeho 😀

OBEZITA, DĚTI A MY

Tento týden se objevil článek o tom, že obézní je u nás už každé desáté dítě. Je čas bít na poplach?

Stručně a jasně: Je.
Obezita je nemoc, i když není mezi chorobami u nás zařazená. Mimochodem, jako nemoc je obezita uznaná v Evropě zatím jenom v jediné zemi, a to v Portugalsku.
Ale ona to nemoc je.
A hlavně s řadou nemocí souvisí.

Můžou to být nemoci životního stylu, jak se občas označují. Můžou být přidružené. Můžou vznikat tím vším, co vede i k obezitě. Nejsou příčinou, následkem, ale říkejme jim třeba souputníci. Ovšem obezita jejich průběh i závažnost zhoršuje. A může být i tím spouštěčem.

Proč je obezita u dětí nebezpečná?
Protože z obézních dětí bohužel dost často vyrůstají obézní dospělí, kteří už ve velmi mladém věku trpí nemocemi jako dříve obézní lidé kolem čtyřiceti, padesáti, šedesáti let. Například o cukrovce druhého typu se ví, že se začíná objevovat U MLADÝCH LIDÍ, DOKONCE LIDÍ KOLEM DVACÍTKY! A to je opravdu strašlivé.

Nebudu rozebírat, co je příčinou obezity u dětí. Ono totiž na ty základní důvody můžeme velmi snadno přijít sami. Neaktivita, nesportování, způsob stravování.

Ale je důležité říct si jedno: TY DĚTI ZA TO NEMŮŽOU!

1. Děti si samy jídlo na talíř nenakládají - přinejmenším v raném věku. A později si na ten talíř nakladou to, co doma najdou!
2. Děti necháváme diktovat, co budou jíst.
3. Děti nevidí, že bychom sportovali my.
4. Děti nejsou v aktivním pohybu půlku dne a o víkendu celý, jak to bývalo dřív.
5. Děti chodí na kroužky, ale i tam se většinou vezou autem a mimo kroužek, pokud je aspoň sportovní, moc nedovádějí.
6. Děti nechodí sportovat s námi. 
7. Děti odměňujeme sladkostmi.

Dneska budu znít trošku jako stará domovnice, ale tohle za mých mladých let nebývalo :-)

Zkusme si vzpomenout, jak to bývalo dřív. Zkusme to - aspoň do určité míry - zase zavádět i doma. U holek déle mladých se třeba budeme bavit i o vnoučatech.

Nejsem matka, abych radila z vlastní zkušenosti. Ale jsem poradce, jsem trenér, jsem taneční trenér. Obezitou se zabývám už pěknou řádku let, u nás i na mezinárodní úrovni. Patřím mezi ty, kdo hlásají, že důležité je především pracovat na životním stylu. Co mi z toho tedy vyplývá?

UPRAVME VLASTNÍ ŽIVOTNÍ STYL, ABY DĚTI VIDĚLY, ŽE NORMÁLNÍ JE:

• chodit pěšky
• chodit do schodů
• jíst ovoce
• jíst zeleninu
• sportovat
• neprosedět celý den na gauči
• nepřecpávat se sladkým ke každému jídlu 
• nepít slazené nápoje
• jít na výlet
• jít se jenom tak projít po nedělním obědě
• jít pěšky do obchodu za dvěma rohy

Možná to bude chtít dohodu celé rodiny, možná se budete muset obrnit. Možná byste se měla zamyslet i nad tím, co u vás děti nebo vnoučata vidí. 

Ale zkusme to zvrátit. Zkusme zastavit trend dvacetiletých diabetiků 2. typu a morbidně obézních pětadvacátníků. Zkusme zastavit růst lavic, školních židlí. Zkusme zastavit trend omlouvání z tělocviku. Zkusme zastavit počet dětí s nemocemi, jaké patří k pokročilému věku - pokud jsou snad vůbec nutné.

Čeká nás prodloužený víkend.

Vyrazte na výlet, na procházku každý den. Dejte si 2 porce zeleniny každý den. Nejméně. A k tomu aspoň 1 porci ovoce. Dejte si klidně i něco sladkého, ale třeba jenom v neděli. A hlavně se hýbejte!

Napíšete mi sem v neděli, kde jste třeba byli na výletě?