JEDNA ZA VŠECHNY...

Jedna za všechny a všechny za jednu. Tento víkend to byly všechny za jednu - všechny za jednou, abych byla přesnější. 

Aneb ženské přátelství v praxi.

O víkendu jsme vdávaly kamarádku. Partička ženských z různých koutů země, které se kdysi potkaly díky sociálním sítím a které k sobě našly cestu, jako by se znaly 40 let. A to některé ani nejsou na světě tak dlouho!

Nebudu sem dávat naši společnou fotku, protože nemám od děvčat svolení. Ale bylo nás pět.

Jak jsme se potkaly?
Před lety jedna z nás založila na FB skupinu. Další se postupně přidávaly. Až před nějakými třemi lety jsme se tam sešly už všechny - a s námi ještě pár dalších.

Probíraly jsme tradiční holčičí témata. Jak chceme zhubnout, co jsme dneska jedly, kdy začneme cvičit (nebo kdy se naopak zklidníme). Takových skupinek najdete mraky!

Postupně jsme si začaly psát i víc. Proč jsme snědly ten koláček - protože nás v práci namíchli, protože jsme se blbě vyspaly, protože nás muž vytočil doběla. Proč jsme zase nespaly - protože z práce odcházíme a s mužem se rozvádíme. Proč jsme začaly běhat - protože jsme dostaly jeden blbej nápad :-)

Ano, řeč je tady o mých Vorvaňkách. O malé, pětičlenné skupince bab, se kterými se můžeme občas vidět i jen jednou za rok, a přesto o sobě víme všechno. O skupince, která mě donutila v 47 letech absolvovat dlouhého spartana. (Vorvaňky v běhu) O skupince, která se ponouká chodit na běžecké závody, kam přitáhne i mě, ač já zásadně neběhám! (Já zásadně neběhám a Jak jsem kupovala boty). O skupince, která nejde pro dobrý skutek daleko (Avon pochod).

Každá z nás jsme si v životě prožila svoje. Občas se může zdát, že těch pádů bylo i víc než vzletů, ale postupně se učíme každý další pád brát tak, jako že se odrážíme k něčemu ještě lepšímu. A ono to tak je.

Každá z nás jsme si prožily nějakou větší či menší krizi. Pracovní, osobní, často i zdravotní. Ale zvedneme se z toho, protože máme jedna druhou.

Jedna z nás je právě na vrcholu. Vzala si muže, kterého miluje a který miluje ji. My tam byly s ní. Jsme její "vypůjčená rodina", její Vorvaňky. A jsme tady na všechno to dobré, co se nám děje. A taky na to, aby v okamžiku krize ty ostatní podaly pomyslný nebo i skutečný kapesník, flašku vína a přihlášku na další běžecký závod. Anebo docela jiný ;-) Ale o tom zase někdy příště.

Poučení? Ano, jedno z toho plyne. Nepodceňujte virtuální svět, můžete tam najít lidi, o které se můžete opřít i v tom světě skutečném. Milé Vorvaňky, mám vás ráda!

NEBOJTE SE ZAČÍT

Člověk nemá rád změnu. Rádi se držíme toho, co známe. 

Potíž je v tom, že ono to pokaždé nefunguje. 

A ta změna je nutná. 

Ale jak na ni?

Dost možná vstáváte s pocitem, že chcete žít jinak. Chcete být štíhlejší. Mít víc energie. Vypadat líp. 

Ale nevíte, anebo možná nechcete pro to udělat nic, co se vymyká všemu, co znáte a máte vyzkoušené.

Neslyšeli jste náhodou někoho říkat: Já chci zhubnout. Já chci vypadat jinak. Ale nemůžu přece X, Y, Z, nebudu jíst A, B, C, nepůjdu dělat BFLM... Chceme změnu, ale nechceme přitom moc vystupovat ze svých zajetých kolejí. Bojíme se zkoušet něco, co se naprosto vymyká našemu naučenému pohodlí.

Já chci zhubnout. Já chci vypadat jinak. Ale nemůžu přece X, Y, Z, nebudu jíst A, B, C, nepůjdu dělat BFLM...

Proč?

Jednak za tím stojí naše pohodlnost. Ona totiž změna "bolí". Žádá si od nás oddanost, poctivost, práci, námahu, překonání sebe sama.

A jednak se bojíme, že to nevyjde. A my se ještě ztrapníme.

Letos jsem na středně mladá kolena začala běhat. (Jo, já vím, že o tom teď mluvím nějak moc, ale sneste to - ona je to totiž dobrá ilustrace toho, kam mířím.) Ne, nemám to nijak zvlášť v lásce. Nenašla jsem se v tom. Nechystám se na příští pražský maraton. Ani ten newyorský :-) Ale zůstávám u toho.

Zůstávám, protože je to jiný, nový pohyb. Moje tělo je zvyklé na to, co dělá a dělalo roky. Ano, intenzita se mění, druh tance nebo způsob tréninku se odlišuje a vyvíjí. Ale jinak jdu celé ty dlouhé roky po jedné kontinuální trase.

Blbnutí, metání kozelců, tancování, k tomu přidejte v dětství míčové hry. Pak začala trošku zlobit záda, tak postup k józe a časem pilates, jak tělo přestávalo sloužit. Aerobik toho klasického střihu - však se tam trošku poskakovalo do rytmu, byly tam nějaké ty gymnastické prvky, tak proč ne? Ale protože jsem od přírody hypermobilní (mám prostě volné klouby) a tancování a jóga tomu nepřispívají, docela brzy jsem musela sáhnout taky po činkách. Zkrátka a dobře, aby ty klouby držely pohromadě - svaly je udrží :-) 

Přecházím od jednoho plynule ke druhému, ale pořád vlastně to má určitou návaznost a prolíná se to a doplňuje. Což je fajn. A je to taky docela pestré.

Jenomže tancování ubývá. Zlobily nohy, flamenco šlo na chvíli stranou. Loni zlobilo (a hodně!) všechno, a všechno tancování šlo stranou. Vrátila jsem se k salse a latině, abych se konečně naučila pořádně techniku, a práce se převalila takovým způsobem, že jsem hodiny ani nestíhala.

A než jsem se nadála, nedělala jsem vlastně nic aerobního. Chůze v tomto případě už nestačí. No a proto jsem se musela překonat a začít s něčím novým.

• Běhám dobře? Ne. Šourám se. 
• Dýchám u toho dobře? Pořád ne až tak, jak bych asi měla. Díky tancování a dalším sportům mám základ a umím se svým tělem pracovat, ale přece jen je to zase jiná technika pohybu. 
• Došlapuju správně? Zase - ne tak docela. (A tady bych mohla opakovat tu předchozí větu: Díky tancování a dalším sportům...) 
• Když doběhnu, vypadám asi tak hodinu jako rajče. Dobře, ta vedra tomu taky nepomáhala. 
• A jsem ráda za své plus minus 3 kilometry. S indiánem.

Ale! Nebála jsem se začít. Jo, dlouho jsem se odhodlávala :-) Ale začala. Začala jsem dělat něco nového, něco úplně jiného, než jsem byla zvyklá. Nejsem v tom dobrá (a to já nesnáším!), bojuju s tím, ale začala jsem. Něco jsem zkusila. Něco jsem změnila. Bolí to a není to pohodlné. Ale změna je život! Anebo taky takhle: Když děláte pořád všechno stejně, budete mít pořád stejné výsledky. A já jsem přece na cestě #doformysafrais, ne? 

VORVAŇKY V BĚHU - ZÁVOD NA STŘEDNĚ STARÁ KOLENA

Jak i obstarožní tanečnice s tréninkovým skluzem přežije závody, kde se nejen běží, ale ještě na vás číhají i překážky?

Na jaře jsem psala o tom, že mám báječné kamarádky. A že zásadně neběhám. Bohužel tyto dvě skutečnosti na sebe narazily, když si moje báječné kamarádky vymyslely, že půjdeme letos v srpnu závod. Kde se poběží, poleze přes překážky, bude cachtat vodou a vůbec provádět různé vylomeniny.

Řekla jsem tedy ano. Jako správná "yes-woman". Člověk může litovat jen toho, co neudělal. A nesmí zahnívat. Musí překonávat svoje hranice, jinak neporoste. A všechny ty další motivační řeči...

BĚH A JÁ
Je o mně všeobecně známo, že běh NENÍ můj koníček. Ale překonala jsem se. Stáhla jsem si C25K a začala. Teda, staženo jsem měla už dlouho a občas to zkoušela, ale teď už nebylo zbytí, musela jsem pravidelně a zodpovědně trénovat.
Samozřejmě jsme si k téhle šílenosti vybraly léto, kdy teplota jen vzácně klesala pod 30 stupňů. A ne, to já v lásce teda rozhodně nemám. A tělo mi v tom nefunguje.
Ale aspoň něco jsem odběhala. Přesněji odšourala. V rychlosti pohybu u mě zatím není moc velký rozdíl mezi tím, jestli jdu, nebo jestli se ocitám oběma nohama nad povrchem zemským najednou.
Chodila jsem ráno, nejpozději v 7 (o cvičení ráno, nebo večer jsem psala tady: Kdy je lepší cvičit), protože pak už to vážně nešlo. Na 30 minut - tolik mi vyměřila aplikace.
(O mém vztahu k běhání jste si mohli ostatně přečíst i tady: Já zásadně neběhám)

DALŠÍ TRÉNINK
S přestávkami sportuju celý život, takže nějaký základ mám, ale na takovou šílenost bez průpravy jít vážně nemůžete.
Fitko probíhalo, jak se dalo. Ale s poslední vlnou veder už jsem to fakt nedávala. Takže vznikal tréninkový skluz.
Jelikož v těchhle teplotách se i prostá jóga měnila na bikram jógu, která mi srdeční tep zvýší naprosto spolehlivě, snažila jsem se aspoň odcvičit něco v tomto stylu, nebo pilates. Udržovat zkrátka svaly aspoň trošičku v pohotovosti, aby mě nemusely holky nést na zádech (protože to by se pronesly).

JÍDLO
Hele, asi takhle, za normálních okolností by v přípravě mělo vypadat úplně jinak. Ale i tady použiju svoji současnou nejoblíbenější výmluvu: vedro. Já třeba nebyla schopná několik týdnů vůbec jíst maso. Už jen ta představa mi jaksi nedělala dobře!
Takže holt sýry, vejce, jogurty. Různé obiloviny. Zelenina. Ovoce. Sem tam ryba, ale spíš jen rybičky.

ZÁVOD
Když to shrnu, zdaleka jsem nebyla připravená tak, jak jsem chtěla a jak bych být měla. V den závodu navíc bylo - pro změnu - nějakých 32 stupňů. A my startovaly po poledni.
Jelikož organizátorům nedorazili dobrovolníci, nebylo zdaleka všechno takové, jak být mělo. Problémy se zajištěním bezpečnosti, se zajištěním překážek, občerstvením na trati (a ve 30+ stupních ta voda opravdu hodně chyběla a nebylo to zdravé)...
Šly jsme to ve třech (teda, kromě dalších x desítek lidí) a držely se na trati hezky jako skupina. Pomohly si, kde bylo třeba. Když jedna nemohla, zpomalily jsme do chůze. Když bylo třeba rozdělit úkol, podělily jsme se.
Výsledkem bylo - podle mého měření - 8,92 km. O čase se bavit nebudeme - vedro, překážky, nedostatek tréninku. Ale poslední jsme zdaleka nebyly :-)

Půjdu to zas?
To si ještě hodně rozmyslím.
Nepůjdu s největší pravděpodobností tento konkrétní závod, protože ty výpadky v organizaci byly pro mě příliš závažné, abych to s touto výší startovného a tak daleko od domova opakovala.

CO DÁL?
No, vymýšlíme, vymýšlíme... Mám přece báječné kamarádky.
Potkáte nás nejspíš na nějakých vánočních bězích (já přece NEBĚHÁM!!!) a mně se v hlavě rodí jeden hodně šílený nápad na příští rok.

POUČENÍ Z TOHO PLYNE...
Hele, holky, i vy déle mladé... Některé nápady znějí šíleně a neuskutečnitelně. Ale zkoušejte překonávat svoje hranice a zkoušejte nové věci.
Zdaleka jsem nebyla spokojená se svým výkonem, s výkonem pořadatelů, časem a vůbec, ale... Ale mám sakra dobrý pocit z toho, že jsem se překonala, přemohla jsem svoje přesvědčení, že neběhám, a začala ráno chodit "šourat". A mám sakra dobrý pocit z toho, že jsem do toho vůbec šla. A konečně, mám sakra dobrý pocit z toho, že i jako holka déle mladá a s ne úplně dokonale vyladěnou formou JSEM TO DALA! (I když jsem druhý den strávila na gauči :-) )

EVROPSKÝ DEN OBEZITY, EOD18

Zítra je Evropský den obezity. Obezita je problém celého světa, někde víc, někde - zatím - méně. V České republice máme více než 20 procent dospělých obézních, více než polovina (no, bavme se spíš o 60 procentech) je v tabulkové kategorii nadváhy.

Pojďme si zkusit jednu věc. Pojďme zkusit odžít zítřek zdravě. Bez přehnaného omezování, které zdravé taky není. Bez hladovění. Bez extrémního vypětí sil a sportování. Žádný takový extrém není pro tělo zdravý. Ale prožijme ten den umírněně, uměřeně, se zdravým příjmem a složením jídla, se zdravým pohybem, ve zdravé vyváženosti.

Co můžeme udělat konkrétně?

1. Dostatečně pijte: 0,25-0,3 dl na 1 kg hmotnosti)

2. Dostatečně choďte: pro zdravého člověka v běžné kondici dejme dnes klidně těch pověstných 10 000 kroků, pro oslabeného o 500 kroků víc než běžně (takže někdo bude rád za 2000 kroků a je to v pořádku)

3. Dostatečně pěstujte svou pružnost a pohyblivost: 10 minut cvičení na flexibilitu - jóga, strečink, prostě se protáhneme

4. Dostatečně jezte: ne hladovka, ne přežírání, ke každému jídlu zdroj bílkoviny (to bude asi nejtěžší), 2 porce ovoce, 3 proce zeleniny (porcí se myslí 1 hrst, ok?, ne celá mísa)

5. Dostatečně spěte: pokud zrovna nepracujete přes noc, běžte zítra spát ještě zítra :-)

6. Dostatečně odpočívejte: 30 minut, kdy nebudete dělat nic, co "musíte" - koukat do blba, číst si časopis, jenom tak poslouchat hudbu, jen si tak luštit křížovku, jen si tak jít (ne trénink, ale obyčejná procházka), naložit se do vany, dát si kafe na terase nebo na zápraží, pohrát si s dětmi...

7. Dostatečně se věnujte lidem kolem sebe: popovídejte si dneska chvilku se svými blízkými, nebo se sousedy, nebo třeba jenom tak v krámě či na ulici někoho pozdravte

8. Dostatečně se usmívejte - no nebojte, nebudou vás mít za blázna!, a jestli to, tak je to jejich problém ;-)

9. Dostatečně se rozmazlujte: udělejte dneska něco pro sebe - uvařte si, co máte rádi, dopřejte si něco navíc, buďte na sebe hodní, pečujte o sebe, udělejte si prostě radost

10. Dostatečně se bavte: a nezapomeňte se dneska od plic zasmát - i v nejtěžších chvílích smích pomáhá.

A nezapomínejte na tohle desatero i v dalších dnech.

Jo a sdílejte to dál!

NEZTRÁCEJTE NADHLED

Poslední týdny jsem v jednom kole. No dobře, oprava, poslední roky jsem v jednom kole. Ale když lítáte od čerta k ďáblu, měli byste věci aspoň vidět hezky za letu z nadhledu!

Nejedu na tradiční jeden pracovní úvazek a pak už nic, jak víte. A občas z toho samozřejmě jsem taky unavená. Pořád jsem jenom člověk, i když mě okolí podezřívá, že někde ukrývám výkonný mikroprocesor a nabíjím se akumulátorem.

Nerada, ale musím někdy připustit, že se nedá dělat a zvládat úplně všechno. Například to moje proslulé hubnutí-nehubnutí. Celý dospělý život až do doby před pár lety jsem byla štíhlá až hubená. Někdy i vyhublá. Pak přišel poslední větší úraz, a všechno se to nějak zlomilo. Kila se na mně usadila a nechtějí odejít.

Sem tam mě popadne snaha něco s tím udělat, která ovšem většinou ztroskotá relativně brzy, protože výsledky se holt nedostavují mávnutím kouzelného proutku a do týdne nikdo 10 kilo nesundá. Leda by mu uřízli nohu, což, jak uznáte, je metoda drastická.
Kila a roky naskočily, než jsem se nadála. Ale aspoň jsem si pořád říkala, že je to dobrý, protože fyzicky zvládnu víc než většina holek o 20 let mladších. Po posledních trablech odešla i fyzička. A jsem v háji!

Ne, už neudělám čistou placku a možná ani čistý provaz (no, rozhodně ho už nedám nerozcvičená). Nevytáhnu na benči svoji váhu. A nedřepuju se svojí váhou na čince. Neutáhnu 4 hodiny tanečního semináře (už po 2 toho budu mít zatraceně plné kecky, momentálně!). Po čtyřhodinovém výletu (jako tuhle v sobotu) už nedám večerní trénink. A naopak dám tu povidlovou buchtu :-)

Ale hele: stresu mám dost i tak. Takže stresovat se kvůli tomu, že mám o kilo (no dobře, 10 kil) víc, než bych měla a chtěla?

Mnohem důležitější je fakt, že na rozdíl od dob té hubenosti jím dneska výrazně vyváženěji a zdravěji. Něco jsem se od té doby o výživě naučila (i na oficiální potvrzení) a umím seskládat jídlo mnohem mnohem kvalitněji. Zvykla jsem si jíst kvalitní primární suroviny a jsou věci, které už bych fakt nesnědla. Dávám si pozor na kvalitu i složení (a nejen proto, že jsem alergik). Jím pravidelně. A i tu zmrzlinu si radši dávám kvalitní :-)

Hýbu se míň než kdysi. Ale hýbu se pořád o hodně víc než valná většina české, ba i světové populace (myslím tím "západní" svět). Poslouchám mnohem líp svoje tělo a nepřepínám ho osmihodinovým tréninkem 3 dny za sebou. Když jsem fakt unavená, tak to přes koleno lámat nebudu. Umím svoje tělo taky slyšet v tom, že nejdu do pohybu, kterému se vzpírá - a tím minimalizuju riziko zranění. Vnímám svaly, šlachy, klouby, když se snaží říct, že tohle už se jim nelíbí.

Zkrátka a dobře, nejsem tak fit a tak štíhlá, jak bych chtěla. Ale oproti dobám, kdy jsem taková bývala, jsem získala nadhled a znalosti, které mi umožní vydržet v udržitelné kondici a stavu na dlouhé a dlouhé roky, jak doufám a věřím. Nehrotím, nestresuju se, udržuju se! (A jo, zhubnout chci pořád.) Prostě si tu jízdu užívám.

Pojďme si tedy říct, čím vším se stresujeme zbytečně.
Ne, neříkám, že máme nad vším mávnout rukou a nechat věci jenom plynout. Podle mě bychom měli pracovat na tom, abychom se zdokonalovali, pracovat na sobě, usilovat o to být lepší - takže třeba taky jíst kvalitněji, být zdravější, víc vnímat své okolí... (no však si doplníte, na čem zrovna byste chtěli zapracovat nebo co vás trápí). Ale občas, když nás to snažení moc semele, bychom se měli taky zastavit, nadechnout, vylézt z té své ulity a podívat se na to, co děláme a neděláme, z nadhledu. Jako když vystoupáte letadlem nad zem a najednou se ty každodenní maličkosti zdají nepatrné a malicherné.
Nezapomínejme na nadhled. Ten jeden koláček nám kila nepřidá, stejně jako jedno půlhodinové cvičení je zázrakem neodvane. Důležité je to, co děláme nejvíc, nejčastěji a nejvytrvaleji. Den za dnem, rok za rokem. Nehroťme tedy každou maličkost.

UMÍTE SE PRODAT?

Posledních pár dní řeším jednu otázku, která možná tak trochu souvisí i s tím, jestli jsme mladší už delší dobu (tady máte vysvětlení). Jsem z generace, která se neumí pořádně prodat. Anebo je to možná jenom můj problém? Umíme se prodávat?

Prodat se.
Prakticky celý pracovní život dělám v oborech, kde prodávám. Sama sebe (no dobře, to zní divně, ale hned porozumíte), někoho jiného, něco někomu.

Kdysi jsem začínala jako reklamní copywriter. Pracovala jsem s dost velkými klienty, ale v nakonec jsem v mládí usoudila, že jenom u tohohle zůstat nechci.
Přešla jsem k časopisům. Několika málo z nich prošla, vyzkoušela si práci pro rozhlas, dělala nějaké PR, až jsem odešla na volnou nohu a léta se živila tímhle vším dohromady a knížkami k tomu.

Do toho jsem tančila, učila, cvičila. A taky se postupně učila vařit a jíst jinak, protože mě tělo a jeho nemoci nutily.

Celou tu dobu jsem prodávala něčí výrobky, něčí služby nebo SVOJE SLUŽBY.

Dnes dělám - kromě osobního poradenství, které je momentálně trošku utlumené kvůli hlavní práci - nákupčího nových titulů a PR manažerku. Takže zase prodávám. Prodávám autory, prodávám knihy.

A NEUMÍM PRODAT SAMA SEBE.

Neumím dobře prodat, co všechno dělám a že to hlavně dělám dobře. Neumím prodat, co všechno umím, a že toho (a skromnost teď stranou) není zase tak málo.

Jako by moje generace nebo možná ženy nebo možná já sama měly zakódované, že se to nesluší a že někdo jiný musí ocenit, co děláme a umíme.

TAK BUDÍČEK!

Neocení.

Možná jste to zažili sami, možná se tím trápíte, možná na to doplácíte, možná vám to vlastně ani nedošlo. Ale je to běžné. Neumíme se prodávat. Neumíme říct, co umíme. Neumíme říct, co děláme. Jistě, najdou se výjimky, které naopak nahlas vykřikují o každé samozřejmé maličkosti, jak ji s překážkami zvládly. Ale většina z nás to prostě neumí.

Tak se vraťme zase k ženám, co jsou mladší už delší dobu - ale nejen k nim.
Bavily jsme se včera o tom, jak je třeba bojovat, i když jsme mladé už dlouho (to je ten odkaz na začátku blogu). Ale my bychom měli a hlavně měly bojovat i za to, aby nás někdo docenil - a abychom uměli a hlavně uměly říct, že je si cenit co. Protože pak si ceníme i víc sami/y sebe. A když si sebe ceníme, chováme se k sobě prostě líp - tak to prostě je a basta (taky argument, ne?).

Když si sebe ceníme, líp se o sebe staráme.

• Líp a kvalitněji jíme.
• Víc si dovolíme odpočívat.
• Víc si děláme radost.
• Víc myslíme na to, co chceme my, nejen všichni okolo.
• Spíš si na sebe uděláme čas.
• Uděláme si čas na cvičení.
• Nedojídáme zbytky, protože nejsme popelnice, ale zasloužíme si to, co dáváme druhým.
• Zajdeme si na masáž/kosmetiku/ke kadeřnici/na pedikúru, protože to není rozmar, ale péče o nás samé.
• A koupíme si ty nové sportovní boty, abychom chodily cvičit v něčem pořádném!

Takže tady jsem.
Jsem PR manažer, který pořádá akce, moderuje, píše články, dělá rozhovory, dává rozhovory v rádiu i televizi, dává dohromady tipy na nové knihy, píše tiskové zprávy, vybírá novinářům ty správné knihy pro jejich cílovou skupinu.
Jsem manažer nákupu zahraničních titulů a vybírám ty největší knižní pecky pro český trh - a podařilo se mi jich najít už dost a dost! A pak ty pecky kupuju a vedu jednání o peníze a smlouvám o dobré podmínky.
Jsem překladatelka, která má na kontě přes 100 titulů!
Jsem redaktorka, která upravila text desítek a desítek knih.
Jsem spisovatelka a časopisecká autorka.
Jsem lektor tanečních sportů. Umím tančit flamenco, salsu. Tančila jsem modernu, zvládám port de bras, učím se techniku latinsko-amerických tanců.
Jsem osobní a fitness trenér se zaměřením na ženy s nadváhou a obezitou.
Jsem výživový poradce.
Mám výcvik v kognitivně-behaviorálních technikách zvládání obezity.
Jsem členkou mezinárodní Patient Council EASO, Evropské asociace pro studium obezity.
Jo a taky umím šít, plést, vyšívat, háčkovat a vařit! 😃

Tak už bych to taky mohla začít říkat nahlas, ne?

KAŽDODENNÍ MALIČKOSTI

Někdy máme pocit, že nezměníme-li něco drasticky a radikálně, vlastně to ani nemá cenu. Jistě, jsou v životě okolnosti, které je třeba měnit i drasticky. Ale není jich zase tak moc. A ač můžou nejen zlepšit, ale někdy i zachránit život, nebývají to změny běžné a každodenní.

My se dneska pojďme bavit o těch malých, nenápadných, které můžeme dělat postupně, zavádět je jednu po druhé, navyknout si na ně a krok za krokem s jejich pomocí měnit vlastní život.

Co tedy můžeme udělat (relativně) snadno?


1. Každé ráno se nasnídat.
2. Připravit si svačiny (jako kdysi do školy).
3. Chodit nakupovat najedení.
4. Chodit nakupovat se seznamem. A dodržet ho :-)
5. Jít se o víkendu oba dny projít.
6. Vyjít do 3 pater pěšky (pak do 5, do 7, až na výtahy zapomeneme úplně).
7. Každou hodinu při sedavé práci vstát a protáhnout se a udělat pár kroků.
8. O víkendu vařit doma.
9. Každý den si říct nahlas nebo si napsat, co se nám povedlo.
10. Každý den si říct nahlas nebo napsat, za co jsme vděční.
11. Sníst 1 kousek ovoce za den (a časem třeba 2).
12. Přidat si zeleninu k obědu.
13. Pak si přidat zeleninu k večeři.
14. Naplnit si ráno konvici vodou nebo čajem a vypít v průběhu dopoledne.
15. Napít se před každým jídlem.
16. Snížit dávku cukru v kávě na polovinu (a časem přestat sladit úplně).
17. Naředit si sladké pití vodou (a postupně na tu vodu přejít docela).
18. Jednou týdně si dát rybu (a postupně aspoň dvakrát).
19. Jednou týdně si dát luštěniny (a postupně dvakrát).
20. Každý den se na 10 minut protáhnout a rozhýbat v rámci svých fyzických možností.
21. Jeden den v týdnu se nevěnovat zaměstnání.
22. Pravidelně vstávat ve stejnou dobu.
23. Jít si pravidelně lehnout ve stejnou dobu.
24. Jednou týdně (a klidně častěji) si popovídat s partnerem, rodinou, přítelkyní...
25. Jednou týdně (a časem jednou denně) se něčím pobavit tak, až vám tečou slzy smíchu.
26. Každý den vyjít na čerstvý vzduch, i kdyby jen na 10 minut.
27. Jednou za měsíc vyzkoušet nový recept.
28. Zahušťovat omáčky zeleninou.
29. Říct ne, když něco dělat opravdu nechcete nebo nestihnete.
30. Říkat ano novým věcem a zkoušet novinky.
31. Sníst 5 (časem 10) různých druhů zeleniny za týden.
32. Každý měsíc vyzkoušet novou potravinu.
33. Sníst 5 různých příloh včetně pečiva za týden.
34. Sníst 5 různých zdrojů bílkoviny za týden.
35. Zkusit 1 jiný druh pohybu za měsíc.
36. Udělat si 1 x měsíčně (časem 1 x týdně) něčím radost - nemateriální věci, počítá se vana, posezení s kamarádkou, rande, pěkná procházka...
37. Každý den se za něco pochválit.
38. Každý den za něco pochválit někoho jiného.
39. Zavírat "práci" v pevně danou hodinu.
40. Mít bílkovinu u 80 % jídel (ideálně u každého).
41. Naplánovat si, co chceme v měsíci dosáhnout - vyřídit to a to, dojít tam a tam, odcvičit to a to, vyzkoušet ten a ten recept - a splnit to.
42. Zvážit se a změřit si pas jednou týdně.
43. Požádat o pomoc aspoň 1 x měsíčně.
44. Někomu pomoc nabídnout aspoň 1 x měsíčně.
45. Říct někomu aspoň 1 x týdně, že ho máme rádi.
46. Odložit elektroniku (včetně chytrého telefonu) aspoň 30 minut před spaním.
47. Objednat se na preventivní prohlídku.
48. Vyluštit křížovku, sudoku nebo něco podobného aspoň 1 x týdně.
49. Vyrazit 1 x měsíčně na delší výlet..
50. Přidat si do seznamu další body podle svých potřeb.

ZNOVU NA STARTU

Zítra si odcházím lehnout do špitálu, nechám do sebe řezat a vystavovat se trýznění všelikému, abych se za pár dnů, týden, dva týdny, postavila znovu na start. Ano, mám za sebou rok a především poslední půlrok výraznějších zdravotních problémů. Poslední týdny už byly hodně náročné. Pohyb se postupně redukoval na odučené hodiny. Jídlo se zhoršovalo. Prostě jsem se stala klasickou obětí toho, co učím klienty řešit. 

Málo jsem se hýbala, jedla jsem čím dál hůř, neodpočívala (protože jsem hnala práci před sebou s vidinou pauzy). O vyváženosti jídelníčku se už poslední dobou snad ani nedalo mluvit. A to jsem profík! O zvládání stresu bychom se taky mohli docela slušně přít - a to lidi učím, jak si organizovat čas, plánovat a všechno skloubit. O tréninkovém plánu jsem už mohla leda tak snít - a to lidi cvičím. A nejenže jsem se takhle zanedbávala, ale navíc jsem se stala sama ažistou (kdo neví, zabruste do mých starších blogů) a nějak začala odkládat jídelníček i cvičení a omlouvala si to tím, že teď už mi fakt moc pohyb nejde a že jídlo musím postupně upravovat, takže se naladí zase AŽ po, že to chce cukr "na nervy"..., ať se přihlásí, kdo tohle nezná!

Až se vrátím z nemocnice, budu ještě chvíli poněkud neschopná a nechám se ráda pro změnu výjimečně obskakovat. Ale pak se z ažisty proměním v užistu a začnu se zase hezky srovnávat do pomyslné latě. Budu stát na startu, skoro jako klient, který začíná. Projdu si tím, čím procházejí mnozí z vás, především na samém začátku.

Budu začínat od prvních kroků a dlouho u těch kroků zůstanu, než budu moct přidat. Stejně jako absolutní cvičební začátečník. Budu se muset soustředit na jídlo, abych se dobře hojila a byla brzy fit. Stejně jako člověk, který objevuje sledování jídla a začne s odvažováním a zapisováním a plánováním. Budu i kvůli rekonvalesenci nucena ubrat ze svého pracovního nasazení a zapracovat víc na zvládání stresu a učení se odpočinku. Jako člověk, který do téhle chvíle na sebe nemyslel a odpočívat neumí, protože ještě nepoznal, že je to důležité. Zkrátka budu na startu, jako bych čerstvě přišla a objevovala nový svět a nový způsob života.

Beru to jako zajímavý experiment a takovou sledovací studii. Projdu si znovu tím, čím si procházejí klienti. Budu nejen prožívat rok zdravě, ale doslova se znovu učit žít zdravě obecně. Se vším, co to obnáší. Vše budu dokumentovat pro zmíněný experiment - a jako ukázku toho, čím člověk, který najede na můj systém, prochází.

Vy budete u toho, jestli budete chtít, a časem snad z toho vzejde i něco ucelenějšího. Třeba e-book?

AŽISTOU SNADNO A RYCHLE

🔺🔺🔺 AŽISMUS: podstatné jméno, označující chování a nastavení mysli. Kořenem slova je časové zázračné AŽ z daleké budoucnosti, obvykle označující stav ideální, nedosažitelný, ba přímo pohádkový. Ten, kdo provozuje ažismus, se nazývá AŽISTA. Ažismus je rozšířený jev. Vyskytuje se především u dietářů a slibotechen. Ale v akutní fázi, kdy se mění na nemoc, může postihnout všechny lidské tvory bez výjimky.

Jak možná víte, letošní jaro (a zima a vlastně už celý loňský rok) je pro mě ve znamení zdravotních obtíží a jejich řešení. Operace za dveřmi, pak dlouhá rekonvalescence, a já se najednou přistihla, že jsem se zařadila k "ažistům"! Až budu fit, až budu odoperovaná, až bude po rekonvalescenci, až budu moct fungovat zase normálně, až budu moct zase chodit, až budu moct zase lehce cvičit, až budu moct cvičit pořádně... A nějak se v tom "až" měním na typického "ažistu", který začne něco dělat, AŽ k tomu budou ideální podmínky. Jako by to teď přece už nemělo smysl.

Ale my jsme se zavázali na STOBklubu prožít tento rok zdravě. A  k tomu ažismus rozhodně nepatří! Ideální podmínky na to, abychom žili zdravě, nenastanou nikdy, to všichni moc dobře víme. Žijeme teď. Tady a teď. Tady a teď, kdy se na nás všechno valí, kdy třeba stoupá stres, málo spíme, řešíme spoustu ubíjejících maličkostí a snažíme se narvat práci jednoho měsíce do jediného týdne, ve kterém se věnujeme ještě své obvyklé činnosti.

Ažista čeká a slibuje si, jak už už začne. Začne jíst zdravěji a přestane jíst dortíky. Začne víc spát. Začne víc odpočívat. AŽ bude doma po operaci (například). Začne konečně chodit těch 10 000 kroků denně (až bude moct zase chodit). Začne jíst víc zeleniny (samozřejmě až bude fit a zelenina se bude moct vrátit do jídelníčku). Začne cvičit (až se tělo dá dohromady a bude se moct zatěžovat). Začne se o sebe pořádně starat. Začne to a to a to...


Dá se s ažismem vůbec bojovat? Ale ano. Pomalými kroky. Novými návyky. Někomu třeba pomůže náš projekt Prožij rok zdravě https://www.facebook.com/prozijrokzdrave/, kde se každý měsíc, ba každý týden a každý den dá učit a trénovat něco nového - k tomu máme třeba denní úkoly. Někdo si potřebuje takové úkoly zaměřit víc na psychiku, někdo na pohyb, někdo na přípravu jídla a výběr surovin. Ale nejde to zázračným mávnutím kouzelného proutku.

Je fajn plánovat do budoucna a je to třeba. Člověk bez plánů je jako bludná loď - neví, kam pluje a kde má kotvit. Měli bychom vědět, co chceme dělat za měsíc, za půl roku, za deset let. Kde chceme v životě být. Jinak nám život prosviští kolem jak rychlík a najednou zjistíme, co všechno jsme kdysi chtěli a nikdy neudělali, neviděli, nezažili.

Ale je taky třeba být tak trochu "užista" a žít "už". Vnímat, co už máme. Dělat to, co můžeme dělat už teď. Soustředit se na to, co už můžeme ovlivnit.


Já můžu spoustu věcí letos dělat "až". Ale něco můžu dělat taky "už". Třeba si dneska užít hodinu se svými "Španělkami" a předtím pomoct kolegyni a vzít jeden aerobik - a za ty dvě hodiny odbourat stres posledních dní a rozhýbat tělo, které sedí věčně u stolu, kde se snaží narvat tu práci jednoho měsíce do jediného týdne :-)

Co můžete udělat UŽ dneska vy?

VÁNOČNÍ SOUSTŘEDĚNÍ

O víkendu jsou tu Vánoce. Šílení vrcholí, doděláváme práci, sháníme poslední dárky, patláme poslední cukroví. Anebo si to prostě a jednoduše v klidu užíváme a nestresujeme se?

Pojďme si ten poslední týden užít v klidu!

Každý den vás čeká jeden drobný úkol. Jedna maličkost. Jedna libůstka nebo radůstka. Zkrátka a dobře jedna věc, na kterou se budeme soustředit.

1. den: pondělí: 10 minut nic nedělejte! Posaďte se, nebo se klidně natáhněte na gauč a jenom zírejte do stropu nebo před sebe. Zkuste na nic nemyslet. Zkuste neplánovat v hlavě štědrovečerní menu, nepočítat, komu jste zapomněli sehnat dárek, neuvažovat, jakou polevu dáte na ty zbývající druhy cukroví, co jste ještě nesestavili jako lego z prvočástic. Prostě jenom tak buďte. Máte povoleno si  k tomu pustit hudbu. Ale nic jiného. Žádné zprávy, žádné předčítání receptů, žádné poslouchání toho, co se dneska stalo ve škole. Jenom se vypněte!

2. den: úterý: Dnes se na chvilku zamyslete a uvědomte si, co byste ještě letos rádi udělali sami pro sebe - nějakou radost, něco, do čeho jste se už dávno chtěli pustit, něco, co míváte na seznamu předsevzetí nebo plánů do nového roku, ale pořád na to není čas. Začít plést? Pustit se do cizího jazyka? Zkusit nějaký odkládaný recept? Začít cvičit? Začít si víc povídat s blízkými? Tak to prostě udělejte! Udělejte aspoň něco, co vás k tomu snu navede. Třeba si kupte pletací jehlice a vlnu. Nebo si na internetu najděte nějaký online jazykový kurz. Anebo si doma sedněte a aspoň 5 minut si povídejte, jaký jste měli den.

3. den: středa: Děláte každý rok na sváteční dny k jídlu to samé? Jasně, štědrovečerní večeře by tradiční být měla, pokud se u vás doma nestalo tradicí naopak zkoušet každý rok něco nového. Ale co v dalších dnech? Není nejvhodnější čas vyzkoušet něco, do čeho se jindy nepouštíte? Zkuste si dneska zalistovat recepty nebo se rozhlédnout v lahůdkách, co byste mohli ochutnat, vyzkoušet, uvařit. Nebojte se toho. A klidně o víkendu zapojte do příprav rodinu, ať se taky snaží!

4. den: čtvrtek: Už máte všechny dárky? Tak co udělat radost nějakou maličkostí i sami sobě? Podle svých finančních možností. Kupte si maličkost jenom tak. Kupte si vzdělávací kurz, po kterém pokukujete. Nebo si na internetu najděte vzdělávání zadarmo. Předplaťte si časopis. Přihlaste se k odběru nějakého blogu (samozřejmě nejlépe mého :-) , no dobře, jakéhokoli) nebo newsletteru. Pokud si chcete potrénovat angličtinu, vyzkoušejte klidně blog zahraniční! 

5. den: pátek: Den je určitě ve znamení dodělávek a finišování. Proto je nejvyšší čas se zase zastavit a chvíli věnovat jenom sobě. Vezměte si papír a tužku, anebo si otevřete zápisník v počítači, a sepište si 20 věcí, co se vám v tomto roce povedlo. Maličkostí i významností. A za všechny se pochvalte!

Veselé Vánoce, veselou Chanuku!

NEPOČÍTEJTE ROKY, ŽIJTE TAK, ABY SE VAŠE ROKY POČÍTALY

Dnes dovolte trošku osobnější notu.
Jedna fitness stránka mi letos poslala přání k narozeninám s mottem, které vidíte v nadpisu. Výstižnější to asi být ani nemůže.

Mám kolem sebe dost vrstevníků, kteří si připadají staří, mají pocit, že už nemá smysl na sobě pracovat, že nedokážou být fit, nemůžou už v životě udělat stojku, natožpak provaz, že už zhubnout nejde, protože hormony řádí, že už nemají sílu trávit pár hodin týdně sportem, protože tělo už to nezvládne, že a že a že... No, však si to dokážete představit sami.

Tito lidé se odevzdali. V podstatě jen přežívají. Čekají a nevědí na co. Není to smutné? Nevím, nakolik je to dané znamením horoskopu, nakolik založením a nakolik docela prostě a jednoduše nastaveným životním stylem - nebo možná i setrvačností. Hodně pracuju (dobře, pracuju moc!), a tak občas zapomínám v tom shonu a náporu se zastavit. To přání ale nemluvilo jen o tom, že se mají roky, které prožijeme počítat, ono taky připomnělo, CO se v těch letech počítá.
Nejsou to hodiny strávené v kanceláři, není to počet klientů, kterým jsem pomohla, nejsou to ani nazvedaná kila v posilovně (ač ta mi třeba k těm letům něco přihodí).

Sama pravidelně připomínám, že priorita není to, co prohlašujeme, že jí je.

Priorita, tedy to, co je pro nás v životě nejdůležitější, je to, čemu věnujeme svůj čas a energii.

Ano, u mě je to pomoc druhým a je to práce, ale na prvním místě musí být především život sám. Čas strávený s blízkými. Ano, čas strávený péčí i o sebe sama, abych tady s blízkými (a i v té práci) mohla být ještě dlouho. Čas věnovaný životu, ne shonu.
Ne, nezastavím se, nezačnu pracovat jen od-do a nezačnu trávit čas poleháváním na gauči (dobrá, jednou za měsíc gaučák bodne, ale víc nevydržím). Ale asi je na čase být tu taky víc pro sebe a svoje nejbližší.
Užívat si slunce, vzduch, vítr, užívat si přátele, víc se bavit. I když je to třeba v rámci práce v příštích dnech.

Někdo si možná i vzpomene na blog o "yes-manovi" (http://alexandraafraisfraisova.blogspot.cz/2016/07/yes-woman.html), naučte se říkat ano. Je nejvyšší čas ho oprášit a začít víc říkat ano. Aby se ty roky počítaly.

A tak jsem prozatím začala krátkou dovolenou se svou sestrou, dámská jízda v Londýně, jak typické! Jen se nenakupovalo, ale chodilo a chodilo a chodilo po městě, představovaly památky, užívala se atmosféra, zkrátka jsme si jely odpočinout. A žít!