JEDNA ZA VŠECHNY...

Jedna za všechny a všechny za jednu. Tento víkend to byly všechny za jednu - všechny za jednou, abych byla přesnější. 

Aneb ženské přátelství v praxi.

O víkendu jsme vdávaly kamarádku. Partička ženských z různých koutů země, které se kdysi potkaly díky sociálním sítím a které k sobě našly cestu, jako by se znaly 40 let. A to některé ani nejsou na světě tak dlouho!

Nebudu sem dávat naši společnou fotku, protože nemám od děvčat svolení. Ale bylo nás pět.

Jak jsme se potkaly?
Před lety jedna z nás založila na FB skupinu. Další se postupně přidávaly. Až před nějakými třemi lety jsme se tam sešly už všechny - a s námi ještě pár dalších.

Probíraly jsme tradiční holčičí témata. Jak chceme zhubnout, co jsme dneska jedly, kdy začneme cvičit (nebo kdy se naopak zklidníme). Takových skupinek najdete mraky!

Postupně jsme si začaly psát i víc. Proč jsme snědly ten koláček - protože nás v práci namíchli, protože jsme se blbě vyspaly, protože nás muž vytočil doběla. Proč jsme zase nespaly - protože z práce odcházíme a s mužem se rozvádíme. Proč jsme začaly běhat - protože jsme dostaly jeden blbej nápad :-)

Ano, řeč je tady o mých Vorvaňkách. O malé, pětičlenné skupince bab, se kterými se můžeme občas vidět i jen jednou za rok, a přesto o sobě víme všechno. O skupince, která mě donutila v 47 letech absolvovat dlouhého spartana. (Vorvaňky v běhu) O skupince, která se ponouká chodit na běžecké závody, kam přitáhne i mě, ač já zásadně neběhám! (Já zásadně neběhám a Jak jsem kupovala boty). O skupince, která nejde pro dobrý skutek daleko (Avon pochod).

Každá z nás jsme si v životě prožila svoje. Občas se může zdát, že těch pádů bylo i víc než vzletů, ale postupně se učíme každý další pád brát tak, jako že se odrážíme k něčemu ještě lepšímu. A ono to tak je.

Každá z nás jsme si prožily nějakou větší či menší krizi. Pracovní, osobní, často i zdravotní. Ale zvedneme se z toho, protože máme jedna druhou.

Jedna z nás je právě na vrcholu. Vzala si muže, kterého miluje a který miluje ji. My tam byly s ní. Jsme její "vypůjčená rodina", její Vorvaňky. A jsme tady na všechno to dobré, co se nám děje. A taky na to, aby v okamžiku krize ty ostatní podaly pomyslný nebo i skutečný kapesník, flašku vína a přihlášku na další běžecký závod. Anebo docela jiný ;-) Ale o tom zase někdy příště.

Poučení? Ano, jedno z toho plyne. Nepodceňujte virtuální svět, můžete tam najít lidi, o které se můžete opřít i v tom světě skutečném. Milé Vorvaňky, mám vás ráda!