NEBOJTE SE ZAČÍT

Člověk nemá rád změnu. Rádi se držíme toho, co známe. 

Potíž je v tom, že ono to pokaždé nefunguje. 

A ta změna je nutná. 

Ale jak na ni?

Dost možná vstáváte s pocitem, že chcete žít jinak. Chcete být štíhlejší. Mít víc energie. Vypadat líp. 

Ale nevíte, anebo možná nechcete pro to udělat nic, co se vymyká všemu, co znáte a máte vyzkoušené.

Neslyšeli jste náhodou někoho říkat: Já chci zhubnout. Já chci vypadat jinak. Ale nemůžu přece X, Y, Z, nebudu jíst A, B, C, nepůjdu dělat BFLM... Chceme změnu, ale nechceme přitom moc vystupovat ze svých zajetých kolejí. Bojíme se zkoušet něco, co se naprosto vymyká našemu naučenému pohodlí.

Já chci zhubnout. Já chci vypadat jinak. Ale nemůžu přece X, Y, Z, nebudu jíst A, B, C, nepůjdu dělat BFLM...

Proč?

Jednak za tím stojí naše pohodlnost. Ona totiž změna "bolí". Žádá si od nás oddanost, poctivost, práci, námahu, překonání sebe sama.

A jednak se bojíme, že to nevyjde. A my se ještě ztrapníme.

Letos jsem na středně mladá kolena začala běhat. (Jo, já vím, že o tom teď mluvím nějak moc, ale sneste to - ona je to totiž dobrá ilustrace toho, kam mířím.) Ne, nemám to nijak zvlášť v lásce. Nenašla jsem se v tom. Nechystám se na příští pražský maraton. Ani ten newyorský :-) Ale zůstávám u toho.

Zůstávám, protože je to jiný, nový pohyb. Moje tělo je zvyklé na to, co dělá a dělalo roky. Ano, intenzita se mění, druh tance nebo způsob tréninku se odlišuje a vyvíjí. Ale jinak jdu celé ty dlouhé roky po jedné kontinuální trase.

Blbnutí, metání kozelců, tancování, k tomu přidejte v dětství míčové hry. Pak začala trošku zlobit záda, tak postup k józe a časem pilates, jak tělo přestávalo sloužit. Aerobik toho klasického střihu - však se tam trošku poskakovalo do rytmu, byly tam nějaké ty gymnastické prvky, tak proč ne? Ale protože jsem od přírody hypermobilní (mám prostě volné klouby) a tancování a jóga tomu nepřispívají, docela brzy jsem musela sáhnout taky po činkách. Zkrátka a dobře, aby ty klouby držely pohromadě - svaly je udrží :-) 

Přecházím od jednoho plynule ke druhému, ale pořád vlastně to má určitou návaznost a prolíná se to a doplňuje. Což je fajn. A je to taky docela pestré.

Jenomže tancování ubývá. Zlobily nohy, flamenco šlo na chvíli stranou. Loni zlobilo (a hodně!) všechno, a všechno tancování šlo stranou. Vrátila jsem se k salse a latině, abych se konečně naučila pořádně techniku, a práce se převalila takovým způsobem, že jsem hodiny ani nestíhala.

A než jsem se nadála, nedělala jsem vlastně nic aerobního. Chůze v tomto případě už nestačí. No a proto jsem se musela překonat a začít s něčím novým.

• Běhám dobře? Ne. Šourám se. 
• Dýchám u toho dobře? Pořád ne až tak, jak bych asi měla. Díky tancování a dalším sportům mám základ a umím se svým tělem pracovat, ale přece jen je to zase jiná technika pohybu. 
• Došlapuju správně? Zase - ne tak docela. (A tady bych mohla opakovat tu předchozí větu: Díky tancování a dalším sportům...) 
• Když doběhnu, vypadám asi tak hodinu jako rajče. Dobře, ta vedra tomu taky nepomáhala. 
• A jsem ráda za své plus minus 3 kilometry. S indiánem.

Ale! Nebála jsem se začít. Jo, dlouho jsem se odhodlávala :-) Ale začala. Začala jsem dělat něco nového, něco úplně jiného, než jsem byla zvyklá. Nejsem v tom dobrá (a to já nesnáším!), bojuju s tím, ale začala jsem. Něco jsem zkusila. Něco jsem změnila. Bolí to a není to pohodlné. Ale změna je život! Anebo taky takhle: Když děláte pořád všechno stejně, budete mít pořád stejné výsledky. A já jsem přece na cestě #doformysafrais, ne?