KAŽDODENNÍ MALIČKOSTI

Někdy máme pocit, že nezměníme-li něco drasticky a radikálně, vlastně to ani nemá cenu. Jistě, jsou v životě okolnosti, které je třeba měnit i drasticky. Ale není jich zase tak moc. A ač můžou nejen zlepšit, ale někdy i zachránit život, nebývají to změny běžné a každodenní.

My se dneska pojďme bavit o těch malých, nenápadných, které můžeme dělat postupně, zavádět je jednu po druhé, navyknout si na ně a krok za krokem s jejich pomocí měnit vlastní život.

Co tedy můžeme udělat (relativně) snadno?


1. Každé ráno se nasnídat.
2. Připravit si svačiny (jako kdysi do školy).
3. Chodit nakupovat najedení.
4. Chodit nakupovat se seznamem. A dodržet ho :-)
5. Jít se o víkendu oba dny projít.
6. Vyjít do 3 pater pěšky (pak do 5, do 7, až na výtahy zapomeneme úplně).
7. Každou hodinu při sedavé práci vstát a protáhnout se a udělat pár kroků.
8. O víkendu vařit doma.
9. Každý den si říct nahlas nebo si napsat, co se nám povedlo.
10. Každý den si říct nahlas nebo napsat, za co jsme vděční.
11. Sníst 1 kousek ovoce za den (a časem třeba 2).
12. Přidat si zeleninu k obědu.
13. Pak si přidat zeleninu k večeři.
14. Naplnit si ráno konvici vodou nebo čajem a vypít v průběhu dopoledne.
15. Napít se před každým jídlem.
16. Snížit dávku cukru v kávě na polovinu (a časem přestat sladit úplně).
17. Naředit si sladké pití vodou (a postupně na tu vodu přejít docela).
18. Jednou týdně si dát rybu (a postupně aspoň dvakrát).
19. Jednou týdně si dát luštěniny (a postupně dvakrát).
20. Každý den se na 10 minut protáhnout a rozhýbat v rámci svých fyzických možností.
21. Jeden den v týdnu se nevěnovat zaměstnání.
22. Pravidelně vstávat ve stejnou dobu.
23. Jít si pravidelně lehnout ve stejnou dobu.
24. Jednou týdně (a klidně častěji) si popovídat s partnerem, rodinou, přítelkyní...
25. Jednou týdně (a časem jednou denně) se něčím pobavit tak, až vám tečou slzy smíchu.
26. Každý den vyjít na čerstvý vzduch, i kdyby jen na 10 minut.
27. Jednou za měsíc vyzkoušet nový recept.
28. Zahušťovat omáčky zeleninou.
29. Říct ne, když něco dělat opravdu nechcete nebo nestihnete.
30. Říkat ano novým věcem a zkoušet novinky.
31. Sníst 5 (časem 10) různých druhů zeleniny za týden.
32. Každý měsíc vyzkoušet novou potravinu.
33. Sníst 5 různých příloh včetně pečiva za týden.
34. Sníst 5 různých zdrojů bílkoviny za týden.
35. Zkusit 1 jiný druh pohybu za měsíc.
36. Udělat si 1 x měsíčně (časem 1 x týdně) něčím radost - nemateriální věci, počítá se vana, posezení s kamarádkou, rande, pěkná procházka...
37. Každý den se za něco pochválit.
38. Každý den za něco pochválit někoho jiného.
39. Zavírat "práci" v pevně danou hodinu.
40. Mít bílkovinu u 80 % jídel (ideálně u každého).
41. Naplánovat si, co chceme v měsíci dosáhnout - vyřídit to a to, dojít tam a tam, odcvičit to a to, vyzkoušet ten a ten recept - a splnit to.
42. Zvážit se a změřit si pas jednou týdně.
43. Požádat o pomoc aspoň 1 x měsíčně.
44. Někomu pomoc nabídnout aspoň 1 x měsíčně.
45. Říct někomu aspoň 1 x týdně, že ho máme rádi.
46. Odložit elektroniku (včetně chytrého telefonu) aspoň 30 minut před spaním.
47. Objednat se na preventivní prohlídku.
48. Vyluštit křížovku, sudoku nebo něco podobného aspoň 1 x týdně.
49. Vyrazit 1 x měsíčně na delší výlet..
50. Přidat si do seznamu další body podle svých potřeb.

ZAJÍC, NEBO ŽELVA?

Všichni jsme nejméně jednou začínali... Nebo i víckrát. Občas člověk padne nebo "je padnut", to nevadí. Jen je třeba se začít zase zvedat. A být na sebe hodní, když si tělo ten pád vynutilo. Anebo možná jste "padlí" tak nějak dlouhodobě a jen se potřebujete nastartovat, abyste konečně začali něco dělat.

Když začínáme nastupovat (nebo se vracíme) do kolejí zdravého života, rozdělíme se na dva typy.
1. Sprinter. 
Sprinteři se vrhnou do všeho po hlavě, chtějí ze dne na den změnit absolutně všechno. Už nikdy v životě se nedotknou toho a toho, už budou jíst jenom tak a tak, a každý den budou dvě hodiny cvičit a ujdou deset kilometrů! A běda, jestli to nepůjde, a běda, jestli jim to nevěříte! Ale viděli jste někdy atletické závody? Víte, co dělá takový sprinter? Vyběhne, řítí se, a je za deset (nebo na dvoustovce za dvacet) vteřin v cíli a pak už jen odfukuje a padne.

2. Vytrvalec,
naproti tomu, začne pozvolna, rozloží si síly, stupňuje tempo, polyká jeden okruh (jednu oblast zdravého životního stylu) za druhým. A krouží po ovále i deset kilometrů, po jejichž doběhnutí se lehce vykluše a v pohodě odejde.


Když začínáte, nebo se vracíte, můžete se zařadit do jedné z těchto dvou kategorií. Mnozí určitě poznali to sprinterské nadšení a hurá akci, kdy vydrželi třeba i tři týdny. Ale přílišná přísnost, omezování a změna života tak, že postavíme všechno na hlavu, obvykle moc nevydrží, že? Zase se nám do běžného dne vkrade to, co jsme vlastně chtěli měnit a jenom jsme to odsunuli a otočili hlavou dolů.

Jsem plánovač, což znamená, že si všechno krásně rozplánuju a rozepíšu, a pak, jakmile mám plán, jsem nadšenec, který se do všeho vrhne po hlavě. Ale současný stav mě donutil se taky přeorientovat. Sprinterské nadšení musím vyměnit za vytrvalcovu urputnost. Vracím se a musím se vracet krok za krokem. Doslova. Každý den navýšit o maličko počet ušlých kroků. Někdo se zvedá z gauče, já doslova z postele. Ujdu 10-15 minut, ale i to se počítá. A každý den se to o maličko protáhne.
To samé platí pro jídelníček. Nemůžu jíst všechno, nemůžu se ze dne na den začít cpát zeleninou na kila a zakusovat to čtvrtkilovým steakem. Musím jíst po malých porcích a množství vlákniny jen postupně navyšovat - a zase je tu paralela: když někdo o zdravé jídlo nezavadí, a začne se krmit každý den zeleninou k obědu a večeři, asi mu to nebude chutnat a bude mu to dělat problémy; zatímco když začne přidávat postupně tady trošku, tady polívku, tady lehce pod maso, organismus i chuťové buňky si budou zvykat a množství se bude navyšovat nenásilně.


Postupně, krok za krokem, můžeme změnit hodně, dokonce mnohem víc, než bychom zvládli, když bychom se do změny vrhli po hlavě. Nenásilně se totiž v mezikrocích naučíme něco nového a budeme to opakovat, až nám to bude přirozené.

Mám tu ještě jeden příměr z vlastního života: Na železo si sáhnu nejdřív po létě. Ale můžu se pomalu rozcházet, pak přidat na délce vycházek, postupně chytit do rukou hůlky a chodit a chodit a chodit. A až budu fit, můžu začít s mírným kondičním cvičením. S jógou. Pak s metabolickým tréninkem. S tancováním. Až dojdu k té velké čince a začnu si na ni postupně nakládat další a další kotouče, než se dostanu k tomu, jak jsem ji opouštěla. Ale kdybych ji plně naloženou začala zvedat teď, ublížím si - stejně jako člověk, který ji nikdy neměl v ruce.


Postupujte krok za krokem, neměřte se s každým sprinterem, který se kolem vás prožene, protože vy ho snadno doklušete, proběhnete kolem něj, až bude ležet zničeně na dráze, a budete si kroužit dál a dál po oválu a nabírat nové schopnosti, znalosti a zkušenosti. Tak šťastný start!

ZNOVU NA STARTU

Zítra si odcházím lehnout do špitálu, nechám do sebe řezat a vystavovat se trýznění všelikému, abych se za pár dnů, týden, dva týdny, postavila znovu na start. Ano, mám za sebou rok a především poslední půlrok výraznějších zdravotních problémů. Poslední týdny už byly hodně náročné. Pohyb se postupně redukoval na odučené hodiny. Jídlo se zhoršovalo. Prostě jsem se stala klasickou obětí toho, co učím klienty řešit. 

Málo jsem se hýbala, jedla jsem čím dál hůř, neodpočívala (protože jsem hnala práci před sebou s vidinou pauzy). O vyváženosti jídelníčku se už poslední dobou snad ani nedalo mluvit. A to jsem profík! O zvládání stresu bychom se taky mohli docela slušně přít - a to lidi učím, jak si organizovat čas, plánovat a všechno skloubit. O tréninkovém plánu jsem už mohla leda tak snít - a to lidi cvičím. A nejenže jsem se takhle zanedbávala, ale navíc jsem se stala sama ažistou (kdo neví, zabruste do mých starších blogů) a nějak začala odkládat jídelníček i cvičení a omlouvala si to tím, že teď už mi fakt moc pohyb nejde a že jídlo musím postupně upravovat, takže se naladí zase AŽ po, že to chce cukr "na nervy"..., ať se přihlásí, kdo tohle nezná!

Až se vrátím z nemocnice, budu ještě chvíli poněkud neschopná a nechám se ráda pro změnu výjimečně obskakovat. Ale pak se z ažisty proměním v užistu a začnu se zase hezky srovnávat do pomyslné latě. Budu stát na startu, skoro jako klient, který začíná. Projdu si tím, čím procházejí mnozí z vás, především na samém začátku.

Budu začínat od prvních kroků a dlouho u těch kroků zůstanu, než budu moct přidat. Stejně jako absolutní cvičební začátečník. Budu se muset soustředit na jídlo, abych se dobře hojila a byla brzy fit. Stejně jako člověk, který objevuje sledování jídla a začne s odvažováním a zapisováním a plánováním. Budu i kvůli rekonvalesenci nucena ubrat ze svého pracovního nasazení a zapracovat víc na zvládání stresu a učení se odpočinku. Jako člověk, který do téhle chvíle na sebe nemyslel a odpočívat neumí, protože ještě nepoznal, že je to důležité. Zkrátka budu na startu, jako bych čerstvě přišla a objevovala nový svět a nový způsob života.

Beru to jako zajímavý experiment a takovou sledovací studii. Projdu si znovu tím, čím si procházejí klienti. Budu nejen prožívat rok zdravě, ale doslova se znovu učit žít zdravě obecně. Se vším, co to obnáší. Vše budu dokumentovat pro zmíněný experiment - a jako ukázku toho, čím člověk, který najede na můj systém, prochází.

Vy budete u toho, jestli budete chtít, a časem snad z toho vzejde i něco ucelenějšího. Třeba e-book?

NEVÍM CO S TÍM, ALE VŽDYŤ JE TO PŘECE ZDRAVÉ!

Jak tak sleduju různé internetové skupiny, které se tak či onak zabývají zdravým životním stylem nebo spíš dietami, začínám mít čím dál víc pocit, že se dostáváme do stavu, kdy nakupujeme potraviny prostě proto, že mají být údajně zdravé - a to je jediné kritérium! Neuplyne půlden, aby se někde nevyrojil dotaz typu "koupila jsem XY, co s tím mám dělat?". Kupujeme jen proto, že jsme někde zahlídli, že by to snad údajně možná případně třeba podle Máni mělo být zdravé. A pak nevíme, co s tím máme dělat, protože to už nám jaksi nikdo neřekne.

Ale zdravý způsob jedení a zdravý životní styl přece není založen na tom, že teď budu jíst jenom to a to, protože zrovna teď se to považuje za zdravé! Zdravě jíst můžu snad z normálních = přirozených, nechemických, ale běžných potravin. Nebo už máme pocit, že to takhle nestačí?

Kupujeme různé druhy mouky, a pak se divíme, že nám ta buchta z nich nechutná nebo se zdrcne a ztěžkne, protože s nimi neumíme pracovat. Koupíme avokádo, abychom se vzápětí široko daleko vyptávali, co že se s ním vlastně dělá! (A ne, do ledničky fakt nepatří - což je taky častý dotaz.) Kupujeme chia málem na kila, a pak pátráme, co s nimi vůbec máme dělat. Nejvíc mě dojímá/rozesmívá/štve dotaz typu "jak mám připravit hovězí/tvaroh!/vločky".

Já chápu, že všichni nějak začínají a že internet je dneska všemocný rádce, který ví všechno absolutně nejlíp - zejména v podání samozvaných rádců všeumělů, kteří tak rádi šíří bludy. Ale propána, nebylo by fajn začít zase používat vlastní mozek? A kuchařské knihy nebo časopisy? Nebo aspoň osvědčené internetové stránky s recepty, kde se najdou i úplně základy? Nebo by fajn začít se učit vařit ze základních surovin? Nekřečkovat zásoby všech těch superpotravin (mimochodem, tohle si necháme na další blog, ale to "super" u potravin zase není až takový všelék), se kterými neumíme pracovat? Je fajn umět si umlít vlastní mouky z čehokoli nebo upéct mugcake (a neptat se každý den, jak se to dělá, když se všude najdou tisíce receptů), ale ještě víc fajn by za mě bylo, kdybychom si uměli vzít docela obyčejné jablko, obyčejný bílý jogurt, obyčejné zelí, obyčejnou bramboru, obyčejné kuřecí maso třeba - a začali si chystat obyčejná, čistá, vyvážená jídla. Protože ty zázračné potraviny ani superpotraviny nás opravdu nespasí.

Já jdu z těch obyčejných potravin navymýšlet jídlo na další týden, kdy musím držet bezezbytkovou dietu, a vám přeju zdravý rozum, schopnost myslet vlastní hlavou a dobrou chuť u normálního jídla! :-)

LÉČÍME, NEBO PŘEDCHÁZÍME?

Byla jsem pozvaná do Varšavy na první zasedání nově vzniklé Koalice, která si dala za cíl boj či zásah proti obezitě. Obezita je problém. V České republice je přes 60 % lidí nad hranicí optimální váhy. A blížíme se ke čtvrtině populace nad hranicí obezity. A tak jsem tam měla taky říct pár slov.

Jak jsem tak poslouchala ty, kdo povídali přede mnou, hemžilo se to všechno regulacemi, nařízeními, návrhy na nové zákony, deklaracemi a tak podobně. Nanejvýš někdo zmínil, jak funguje či nefunguje bariatrická chirurgie (to jsou ty zákroky na žaludku, tedy nejčastěji na žaludku jako různá zmenšování, podvazování a tak dále) a jak by fungovat měla a jak by měla být dostupná.
Ano, bariatrie je potřebná. Jsou případy, kdy skutečně zachraňuje život a výrazně zlepšuje kvalitu života. Ale pokud se pacient zároveň nenaučí, jak žít jinak, obvykle zjistí, že mu vlastně dlouhodobě třeba ani nepomohla. Ovšem to není jediný problém.
V České republice není obtíž, když pacient splní daná kritéria, na zákrok dosáhnout. Nastavení máme docela jasně daná, hrazení pojišťovnou taky. Ale...
Ale chceme se spoléhat jenom na tohle? Chceme čekat, až se pacient dostane do fáze, kdy potřebuje operační zákrok, a teprve pak něco dělat?

Obezita je nemoc. A není nemocí jen na papíře. A není nemocí jen ve fázi, kdy se bavíme o obezitě morbidní. Potíž je v tom, že většina pacientů si ani neuvědomuje, že jsou nemocní. Ano, jsou nemocní, když mají cukrovku, dnu, vysoký krevní tlak a další potíže s oběhovým systémem (a to ještě se nedá říct, že by si tu "nemocnost" uvědomoval každý!), ale obvykle je ani nenapadne, že už ta kila navíc můžou být nemoc.
A co děláme s nemocemi? Léčíme je. Ano. A v lepším případě jim předcházíme nebo aspoň pracujeme aktivně na tom, abychom je upravili, vyléčili nebo přinejmenším stabilizovali taky tím, jak se sami chováme.
Na podobných konferencích se řeší, jak nastavit pravidla, aby člověk s morbidní obezitou nebo s obezitou nižšího stupně, ale doprovodnými nemocemi měl nárok na chrirurgické řešení obezity. Jenže se občas zapomíná na pacienty, kteří v této fázi nejsou. Ale chceme čekat, až tam budou?
Sama jsem se trošku ve svém příspěvku rozohnila, protože podle mého názoru je důležité nejen nabídnout podmínky k léčbě u nejtěžších případů, ale taky pracovat na tom, aby těch nejtěžších případů bylo co nejméně! Tedy je třeba učit veřejnost jíst, hýbat se, odpočívat, zkrátka žít tak, aby se lidé do těchto stavů nedostávali. Je to snad moc? Není lepší naučit se žít tak, abych třeba zůstala v pásmu oficiální nadváhy, ale nesklouzla do obezity vyššího stupně a zůstala přitom zdravá? Není lepší ušetřit si náklady na operaci (po které se stejně musím učit chovat jinak) a dělat vše pro to, abych řešila, jaké je označení potravin, které kupuju, jestli jsou na obalech vyznačené všechny škodlivosti; abych se učila nakupovat přirozené potraviny, abych se učila z těch přirozených potravin vařit; abych se naučila být aktivní během dne, začala víc chodit, nešetřila kroky, začala podle svého zdravotního stavu cvičit; abych se učila pořádně si odpočinout, trávit čas nejen prací, vyspat se, zrelaxovat....? Není lepší usilovat o to, aby ve škole bylo víc tělocviku a míň prodejních automatů; aby rodiče dělali dětem svačiny; aby s dětmi jedli a zdravě; aby s nimi chodili na výlety, sportovali; aby voda v hospodě nestála víc než alkohol nebo i sladká limonáda...?
Za sebe říkám, že já budu v Radě pacientů vždycky bojovat právě za to, abychom v prvé řadě učili veřejnost žít zdravěji a zajjímat se o své zdraví. Nastavená pravidla pro léčbu máme. Ale začněme se víc zajímat sami a začněme pro sebe něco dělat. Pilulky a skalpely nejsou řešení. Jsou pomocníkem, když jiná řešení selhala. Řekla jsem to ve Varšavě, říkám to v Radě pacientů a budu to říkat vždycky.