Byla jsem pozvaná do Varšavy na první
zasedání nově vzniklé Koalice, která si dala za cíl boj či zásah proti
obezitě. Obezita je problém. V České republice je přes 60 % lidí nad
hranicí optimální váhy. A blížíme se ke čtvrtině populace nad hranicí
obezity. A tak jsem tam měla taky říct pár slov.
Jak jsem tak poslouchala ty, kdo povídali přede mnou, hemžilo se to všechno regulacemi, nařízeními, návrhy na nové zákony, deklaracemi a tak podobně. Nanejvýš někdo zmínil, jak funguje či nefunguje bariatrická chirurgie (to jsou ty zákroky na žaludku, tedy nejčastěji na žaludku jako různá zmenšování, podvazování a tak dále) a jak by fungovat měla a jak by měla být dostupná.
Ano, bariatrie je potřebná. Jsou případy, kdy skutečně zachraňuje život a výrazně zlepšuje kvalitu života. Ale pokud se pacient zároveň nenaučí, jak žít jinak, obvykle zjistí, že mu vlastně dlouhodobě třeba ani nepomohla. Ovšem to není jediný problém.
V České republice není obtíž, když pacient splní daná kritéria, na zákrok dosáhnout. Nastavení máme docela jasně daná, hrazení pojišťovnou taky. Ale...
Ale chceme se spoléhat jenom na tohle? Chceme čekat, až se pacient dostane do fáze, kdy potřebuje operační zákrok, a teprve pak něco dělat?
Obezita je nemoc. A není nemocí jen na papíře. A není nemocí jen ve fázi, kdy se bavíme o obezitě morbidní. Potíž je v tom, že většina pacientů si ani neuvědomuje, že jsou nemocní. Ano, jsou nemocní, když mají cukrovku, dnu, vysoký krevní tlak a další potíže s oběhovým systémem (a to ještě se nedá říct, že by si tu "nemocnost" uvědomoval každý!), ale obvykle je ani nenapadne, že už ta kila navíc můžou být nemoc.
A co děláme s nemocemi? Léčíme je. Ano. A v lepším případě jim předcházíme nebo aspoň pracujeme aktivně na tom, abychom je upravili, vyléčili nebo přinejmenším stabilizovali taky tím, jak se sami chováme.
Na podobných konferencích se řeší, jak nastavit pravidla, aby člověk s morbidní obezitou nebo s obezitou nižšího stupně, ale doprovodnými nemocemi měl nárok na chrirurgické řešení obezity. Jenže se občas zapomíná na pacienty, kteří v této fázi nejsou. Ale chceme čekat, až tam budou?
Sama jsem se trošku ve svém příspěvku rozohnila, protože podle mého názoru je důležité nejen nabídnout podmínky k léčbě u nejtěžších případů, ale taky pracovat na tom, aby těch nejtěžších případů bylo co nejméně! Tedy je třeba učit veřejnost jíst, hýbat se, odpočívat, zkrátka žít tak, aby se lidé do těchto stavů nedostávali. Je to snad moc? Není lepší naučit se žít tak, abych třeba zůstala v pásmu oficiální nadváhy, ale nesklouzla do obezity vyššího stupně a zůstala přitom zdravá? Není lepší ušetřit si náklady na operaci (po které se stejně musím učit chovat jinak) a dělat vše pro to, abych řešila, jaké je označení potravin, které kupuju, jestli jsou na obalech vyznačené všechny škodlivosti; abych se učila nakupovat přirozené potraviny, abych se učila z těch přirozených potravin vařit; abych se naučila být aktivní během dne, začala víc chodit, nešetřila kroky, začala podle svého zdravotního stavu cvičit; abych se učila pořádně si odpočinout, trávit čas nejen prací, vyspat se, zrelaxovat....? Není lepší usilovat o to, aby ve škole bylo víc tělocviku a míň prodejních automatů; aby rodiče dělali dětem svačiny; aby s dětmi jedli a zdravě; aby s nimi chodili na výlety, sportovali; aby voda v hospodě nestála víc než alkohol nebo i sladká limonáda...?
Za sebe říkám, že já budu v Radě pacientů vždycky bojovat právě za to, abychom v prvé řadě učili veřejnost žít zdravěji a zajjímat se o své zdraví. Nastavená pravidla pro léčbu máme. Ale začněme se víc zajímat sami a začněme pro sebe něco dělat. Pilulky a skalpely nejsou řešení. Jsou pomocníkem, když jiná řešení selhala. Řekla jsem to ve Varšavě, říkám to v Radě pacientů a budu to říkat vždycky.
Jak jsem tak poslouchala ty, kdo povídali přede mnou, hemžilo se to všechno regulacemi, nařízeními, návrhy na nové zákony, deklaracemi a tak podobně. Nanejvýš někdo zmínil, jak funguje či nefunguje bariatrická chirurgie (to jsou ty zákroky na žaludku, tedy nejčastěji na žaludku jako různá zmenšování, podvazování a tak dále) a jak by fungovat měla a jak by měla být dostupná.
Ano, bariatrie je potřebná. Jsou případy, kdy skutečně zachraňuje život a výrazně zlepšuje kvalitu života. Ale pokud se pacient zároveň nenaučí, jak žít jinak, obvykle zjistí, že mu vlastně dlouhodobě třeba ani nepomohla. Ovšem to není jediný problém.
V České republice není obtíž, když pacient splní daná kritéria, na zákrok dosáhnout. Nastavení máme docela jasně daná, hrazení pojišťovnou taky. Ale...
Ale chceme se spoléhat jenom na tohle? Chceme čekat, až se pacient dostane do fáze, kdy potřebuje operační zákrok, a teprve pak něco dělat?
Obezita je nemoc. A není nemocí jen na papíře. A není nemocí jen ve fázi, kdy se bavíme o obezitě morbidní. Potíž je v tom, že většina pacientů si ani neuvědomuje, že jsou nemocní. Ano, jsou nemocní, když mají cukrovku, dnu, vysoký krevní tlak a další potíže s oběhovým systémem (a to ještě se nedá říct, že by si tu "nemocnost" uvědomoval každý!), ale obvykle je ani nenapadne, že už ta kila navíc můžou být nemoc.
A co děláme s nemocemi? Léčíme je. Ano. A v lepším případě jim předcházíme nebo aspoň pracujeme aktivně na tom, abychom je upravili, vyléčili nebo přinejmenším stabilizovali taky tím, jak se sami chováme.
Na podobných konferencích se řeší, jak nastavit pravidla, aby člověk s morbidní obezitou nebo s obezitou nižšího stupně, ale doprovodnými nemocemi měl nárok na chrirurgické řešení obezity. Jenže se občas zapomíná na pacienty, kteří v této fázi nejsou. Ale chceme čekat, až tam budou?
Sama jsem se trošku ve svém příspěvku rozohnila, protože podle mého názoru je důležité nejen nabídnout podmínky k léčbě u nejtěžších případů, ale taky pracovat na tom, aby těch nejtěžších případů bylo co nejméně! Tedy je třeba učit veřejnost jíst, hýbat se, odpočívat, zkrátka žít tak, aby se lidé do těchto stavů nedostávali. Je to snad moc? Není lepší naučit se žít tak, abych třeba zůstala v pásmu oficiální nadváhy, ale nesklouzla do obezity vyššího stupně a zůstala přitom zdravá? Není lepší ušetřit si náklady na operaci (po které se stejně musím učit chovat jinak) a dělat vše pro to, abych řešila, jaké je označení potravin, které kupuju, jestli jsou na obalech vyznačené všechny škodlivosti; abych se učila nakupovat přirozené potraviny, abych se učila z těch přirozených potravin vařit; abych se naučila být aktivní během dne, začala víc chodit, nešetřila kroky, začala podle svého zdravotního stavu cvičit; abych se učila pořádně si odpočinout, trávit čas nejen prací, vyspat se, zrelaxovat....? Není lepší usilovat o to, aby ve škole bylo víc tělocviku a míň prodejních automatů; aby rodiče dělali dětem svačiny; aby s dětmi jedli a zdravě; aby s nimi chodili na výlety, sportovali; aby voda v hospodě nestála víc než alkohol nebo i sladká limonáda...?
Za sebe říkám, že já budu v Radě pacientů vždycky bojovat právě za to, abychom v prvé řadě učili veřejnost žít zdravěji a zajjímat se o své zdraví. Nastavená pravidla pro léčbu máme. Ale začněme se víc zajímat sami a začněme pro sebe něco dělat. Pilulky a skalpely nejsou řešení. Jsou pomocníkem, když jiná řešení selhala. Řekla jsem to ve Varšavě, říkám to v Radě pacientů a budu to říkat vždycky.
Žádné komentáře:
Okomentovat