ZAJÍC, NEBO ŽELVA?

Všichni jsme nejméně jednou začínali... Nebo i víckrát. Občas člověk padne nebo "je padnut", to nevadí. Jen je třeba se začít zase zvedat. A být na sebe hodní, když si tělo ten pád vynutilo. Anebo možná jste "padlí" tak nějak dlouhodobě a jen se potřebujete nastartovat, abyste konečně začali něco dělat.

Když začínáme nastupovat (nebo se vracíme) do kolejí zdravého života, rozdělíme se na dva typy.
1. Sprinter. 
Sprinteři se vrhnou do všeho po hlavě, chtějí ze dne na den změnit absolutně všechno. Už nikdy v životě se nedotknou toho a toho, už budou jíst jenom tak a tak, a každý den budou dvě hodiny cvičit a ujdou deset kilometrů! A běda, jestli to nepůjde, a běda, jestli jim to nevěříte! Ale viděli jste někdy atletické závody? Víte, co dělá takový sprinter? Vyběhne, řítí se, a je za deset (nebo na dvoustovce za dvacet) vteřin v cíli a pak už jen odfukuje a padne.

2. Vytrvalec,
naproti tomu, začne pozvolna, rozloží si síly, stupňuje tempo, polyká jeden okruh (jednu oblast zdravého životního stylu) za druhým. A krouží po ovále i deset kilometrů, po jejichž doběhnutí se lehce vykluše a v pohodě odejde.


Když začínáte, nebo se vracíte, můžete se zařadit do jedné z těchto dvou kategorií. Mnozí určitě poznali to sprinterské nadšení a hurá akci, kdy vydrželi třeba i tři týdny. Ale přílišná přísnost, omezování a změna života tak, že postavíme všechno na hlavu, obvykle moc nevydrží, že? Zase se nám do běžného dne vkrade to, co jsme vlastně chtěli měnit a jenom jsme to odsunuli a otočili hlavou dolů.

Jsem plánovač, což znamená, že si všechno krásně rozplánuju a rozepíšu, a pak, jakmile mám plán, jsem nadšenec, který se do všeho vrhne po hlavě. Ale současný stav mě donutil se taky přeorientovat. Sprinterské nadšení musím vyměnit za vytrvalcovu urputnost. Vracím se a musím se vracet krok za krokem. Doslova. Každý den navýšit o maličko počet ušlých kroků. Někdo se zvedá z gauče, já doslova z postele. Ujdu 10-15 minut, ale i to se počítá. A každý den se to o maličko protáhne.
To samé platí pro jídelníček. Nemůžu jíst všechno, nemůžu se ze dne na den začít cpát zeleninou na kila a zakusovat to čtvrtkilovým steakem. Musím jíst po malých porcích a množství vlákniny jen postupně navyšovat - a zase je tu paralela: když někdo o zdravé jídlo nezavadí, a začne se krmit každý den zeleninou k obědu a večeři, asi mu to nebude chutnat a bude mu to dělat problémy; zatímco když začne přidávat postupně tady trošku, tady polívku, tady lehce pod maso, organismus i chuťové buňky si budou zvykat a množství se bude navyšovat nenásilně.


Postupně, krok za krokem, můžeme změnit hodně, dokonce mnohem víc, než bychom zvládli, když bychom se do změny vrhli po hlavě. Nenásilně se totiž v mezikrocích naučíme něco nového a budeme to opakovat, až nám to bude přirozené.

Mám tu ještě jeden příměr z vlastního života: Na železo si sáhnu nejdřív po létě. Ale můžu se pomalu rozcházet, pak přidat na délce vycházek, postupně chytit do rukou hůlky a chodit a chodit a chodit. A až budu fit, můžu začít s mírným kondičním cvičením. S jógou. Pak s metabolickým tréninkem. S tancováním. Až dojdu k té velké čince a začnu si na ni postupně nakládat další a další kotouče, než se dostanu k tomu, jak jsem ji opouštěla. Ale kdybych ji plně naloženou začala zvedat teď, ublížím si - stejně jako člověk, který ji nikdy neměl v ruce.


Postupujte krok za krokem, neměřte se s každým sprinterem, který se kolem vás prožene, protože vy ho snadno doklušete, proběhnete kolem něj, až bude ležet zničeně na dráze, a budete si kroužit dál a dál po oválu a nabírat nové schopnosti, znalosti a zkušenosti. Tak šťastný start!