DOMÁCÍ ŘECKÁ KUCHYNĚ - RECENZE

Je tu další měsíc s knihou a další recenze. Tentokrát jsem vařila.

No dobře, to dělám pořád :-) 

Ale vařila jsem s jednou konkrétní knihou: 

DOMÁCÍ ŘECKÁ KUCHYNĚ, 

kterou mají na svědomí Veronika Hájková a George Agathonikiadis a kterou vydalo nakladatelství Esence.

Řeckou kuchyni mám ráda. Sama jsem kdysi nějakou dobu s jistým Řekem strávila, v Řecku občas byla a vždycky se tam dobře najedla. A přivezla si i recepty. No, vlastně i celou kuchařku. Teda v angličtině. Řečtina do mé výbavy ještě přece jen nepatří.
Když tedy Esence začala připravovat řeckou kuchařku pro české podmínky, zbystřila jsem. Ono totiž vařit řecky je super, ale třeba takovou baklavu prostě jako v Řecku neudělám (jo, jsem na sladké, a ještě to drze přiznávám).

Ale hurá! Tahle kniha slibuje, že jsou její recepty v pohodě zvládnutelné i na okraji Prahy, když zrovna cestu do specializovaného obchůdku s řeckými potravinami cestu nemáte. No přiznávám, že na to jsem teda byla zvědavá.
Česká část autorské dvojice, Veronika, se ovšem provařila poctivě a upravovala tak dlouho, až vznikly opravdu zvládnutelné řecké české, nebo české řecké?, recepty. Vím to, protože jsem se s ní o tom párkrát bavila.

Když byla kniha oficiálně na světě a já ji pomohla představit světu v rámci své civilní práce, nastal čas se jí taky začít provařovat. Léto začínalo, rajčata se rodila, cukety dorůstaly, tak na co čekat, že jo.

Co jsem zatím stačila vyzkoušet, tak nám bez výjimky chutnalo. A bez výjimky se to dělalo poměrně snadno a vlastně i rychle.
Po pár receptech jsem si dokonce troufla vzít další kousek a udělat ho rovnou bez zkoušení i pro návštěvu. Hele, ty talíře byly vymetené! Krůtí na lilku je prostě super. Jen není úplně fotogenické :-)

Ze začátku mě překvapilo, jak málo koření se u jednotlivých receptů používá. Jsem zvyklá využívat docela dost bylinek naškubaných na balkoně a parapetu, tak jsem si říkala: "Je to dobrý, jsem připravená na všechno." A ono nakonec žádné škubání ani neprobíhalo. Jen jsem dokupovala petrželku.
Ale jak dozrávala čím dál lepší rajčata pěstovaná venku, a ne ve skleníku, koření rozhodně nechybělo. Chuť přirozených kvalitních potravin se zkrátka projevila.

Celé mi to vyhovovalo už od základního nastavení: vaří se z prvotních kvalitních surovin. Několika základních. To je styl, kterému rozhodně rozumím. Žádné polotovary a uměliny. Jasně, použila jsem protlak nebo rajčatovou passatu - ale vždy vyrobené jen ze základních surovin. Klidně to projde pod označením clean eating. V tomhle směru za mě jasná 1*.
Další plus: ty recepty jsou fakt rychlé. Nestrávíte u nich půl dne.
A do třetice: jídlo je to lehké (navzdory množství oleje) a zdravé. A nenásilně propašujete na talíř spoustu zeleniny. To je za další 1*.

Co chutnalo úplně nejvíc? Pořád váhám mezi pitou se špenátem (a fetou) a tady těmi cuketami se sýrem. Ale jak říkám, ono nám vlastně chutnalo doma zatím všechno. Jen na tu baklavu nedošlo. Prozatím...