Poslední týdny jsem v jednom kole. No dobře, oprava, poslední roky jsem v jednom kole. Ale když lítáte od čerta k ďáblu, měli byste věci aspoň vidět hezky za letu z nadhledu!
Nejedu na tradiční jeden pracovní úvazek a pak už nic, jak víte. A občas z toho samozřejmě jsem taky unavená. Pořád jsem jenom člověk, i když mě okolí podezřívá, že někde ukrývám výkonný mikroprocesor a nabíjím se akumulátorem.
Nerada, ale musím někdy připustit, že se nedá dělat a zvládat úplně všechno. Například to moje proslulé hubnutí-nehubnutí. Celý dospělý život až do doby před pár lety jsem byla štíhlá až hubená. Někdy i vyhublá. Pak přišel poslední větší úraz, a všechno se to nějak zlomilo. Kila se na mně usadila a nechtějí odejít.
Sem tam mě popadne snaha něco s tím udělat, která ovšem většinou ztroskotá relativně brzy, protože výsledky se holt nedostavují mávnutím kouzelného proutku a do týdne nikdo 10 kilo nesundá. Leda by mu uřízli nohu, což, jak uznáte, je metoda drastická.
Kila a roky naskočily, než jsem se nadála. Ale aspoň jsem si pořád říkala, že je to dobrý, protože fyzicky zvládnu víc než většina holek o 20 let mladších. Po posledních trablech odešla i fyzička. A jsem v háji!
Ne, už neudělám čistou placku a možná ani čistý provaz (no, rozhodně ho už nedám nerozcvičená). Nevytáhnu na benči svoji váhu. A nedřepuju se svojí váhou na čince. Neutáhnu 4 hodiny tanečního semináře (už po 2 toho budu mít zatraceně plné kecky, momentálně!). Po čtyřhodinovém výletu (jako tuhle v sobotu) už nedám večerní trénink. A naopak dám tu povidlovou buchtu :-)Ale hele: stresu mám dost i tak. Takže stresovat se kvůli tomu, že mám o kilo (no dobře, 10 kil) víc, než bych měla a chtěla?
Mnohem důležitější je fakt, že na rozdíl od dob té hubenosti jím dneska výrazně vyváženěji a zdravěji. Něco jsem se od té doby o výživě naučila (i na oficiální potvrzení) a umím seskládat jídlo mnohem mnohem kvalitněji. Zvykla jsem si jíst kvalitní primární suroviny a jsou věci, které už bych fakt nesnědla. Dávám si pozor na kvalitu i složení (a nejen proto, že jsem alergik). Jím pravidelně. A i tu zmrzlinu si radši dávám kvalitní :-)
Hýbu se míň než kdysi. Ale hýbu se pořád o hodně víc než valná většina české, ba i světové populace (myslím tím "západní" svět). Poslouchám mnohem líp svoje tělo a nepřepínám ho osmihodinovým tréninkem 3 dny za sebou. Když jsem fakt unavená, tak to přes koleno lámat nebudu. Umím svoje tělo taky slyšet v tom, že nejdu do pohybu, kterému se vzpírá - a tím minimalizuju riziko zranění. Vnímám svaly, šlachy, klouby, když se snaží říct, že tohle už se jim nelíbí.
Zkrátka a dobře, nejsem tak fit a tak štíhlá, jak bych chtěla. Ale oproti dobám, kdy jsem taková bývala, jsem získala nadhled a znalosti, které mi umožní vydržet v udržitelné kondici a stavu na dlouhé a dlouhé roky, jak doufám a věřím. Nehrotím, nestresuju se, udržuju se! (A jo, zhubnout chci pořád.) Prostě si tu jízdu užívám.
Pojďme si tedy říct, čím vším se stresujeme zbytečně.
Ne, neříkám, že máme nad vším mávnout rukou a nechat věci jenom plynout. Podle mě bychom měli pracovat na tom, abychom se zdokonalovali, pracovat na sobě, usilovat o to být lepší - takže třeba taky jíst kvalitněji, být zdravější, víc vnímat své okolí... (no však si doplníte, na čem zrovna byste chtěli zapracovat nebo co vás trápí). Ale občas, když nás to snažení moc semele, bychom se měli taky zastavit, nadechnout, vylézt z té své ulity a podívat se na to, co děláme a neděláme, z nadhledu. Jako když vystoupáte letadlem nad zem a najednou se ty každodenní maličkosti zdají nepatrné a malicherné.
Nezapomínejme na nadhled. Ten jeden koláček nám kila nepřidá, stejně jako jedno půlhodinové cvičení je zázrakem neodvane. Důležité je to, co děláme nejvíc, nejčastěji a nejvytrvaleji. Den za dnem, rok za rokem. Nehroťme tedy každou maličkost.
