Víte, že jsem v rekonvalescenci po poměrně velké operaci. Tělo na mě řvalo dlouho, že si potřebuje odpočinout a že nemám jet v takovém zápřahu, ale já pořád říkala, že "potom, až...". No a tak mě zdraví donutilo si tu pauzu udělat. Ano, jsem netrpělivá a šílím z toho, jak pomalu se všechno zlepšuje a co všechno nemůžu a nezvládnu. A bojuju sama se sebou, abych tu trpělivost našla. Ale je to potřeba.
Tady je ostatně důkaz v podobě člověka, který jel taky na plný plyn a k tomu deset procent navrch.
http://www.shape.com/celebrities/news/bob-harper-survived-his-heart-attack-only-because-doctors-happened-be-his-gym?utm_source=facebook&utm_medium=social&utm_campaign=fit_2017040417b_editorialcontent
Nezastavoval, nepřibrzďoval. Byl považovaný za jednoho z nejvíc fit lidí v oboru. Staral se o sebe - kromě té pracovní stránky - dost pečlivě. A utrpěl masivní infarkt, který vedl k zástavě srdce. Zotavuje se. Místo těžkých činek a crossfitu chodí na procházky. Chce to trpělivost. Stejně jako ji potřebuju já.
Zkusme poslouchat, když nám chce tělo říct, že už toho má dost. Dopřejme mu odpočinek, když ho potřebuje. Nesnažme se trhat rekordy den za dnem. Dvanáctihodinová pracovní doba je ospravedlnitelná výjimečně, ale neměl by to být standard několikrát do týdne. Někdy si musíme i lehnout, nic nedělat nebo jít jenom tak na procházku. Nebo nás k tomu tělo donutí. A věřte, příjemné to nucení pak není.
Umíte poslechnout, když vás tělo nabádá, abyste něco udělali, nebo naopak nedělali?
Žádné komentáře:
Okomentovat