JÁ NEBĚHÁM! - A JAK JSEM NA TO KUPOVALA BOTY

Nemusíte běhat maratony, abyste potřebovali dobré boty. 

Kde je vzít?

Neběhám, neběhám. Jen občas chodím po závodech. A ráno "šourat". A tak jsem potřebovala boty. Kvalitní boty.
Jsem vysloužilá tanečnice a nohy mám poněkud opotřebované. Sem  tam něco zlomeného, sem tam potrhaného, pohmožděného, tu zlobí kotník, tu klouby, tady zase pata...
A proto dobře vím, že některé investice nejsou vyhazování peněz. A že bez dobrých bot to nejde.

I na tancování potřebuju mít boty kvalitní a k tomu uzpůsobené (styly bez bot už vlastně netančím pár let, na ty jsem mladá už taky dlouho). Na flamenco jsem si nechávala šít. Když jsem si sem tam zalaškovala s latinou nebo salsou, mám na to aspoň profi boty, i když tam nemám svého ševce.
Když jsem tedy začala pravidelně vybíhat, věděla jsem, že to ve starých botách na nordic walking, které už stály na hraně své životnosti, moc dlouho nepůjde.

PROČ POTŘEBUJETE DOBRÉ BOTY
Nejsem odborník na nohy, jenom ty svoje trápím docela dost. A vím, že potřebují opečovávat a chránit. Nebavme se teď o pravidelné péči (a moje pedikérka by vám řekla, že bych teda měla pořád co zlepšovat!). Bavme  se o botách.
V lodičkách jsem strávila, když to sečtu dohromady, asi pěkných pár let života. Další podstatnou část v botách na tancování. A zbytek ve sportovních botách.
Když v té botě potřebuju vydržet celý den / zvládnout dlouhé hodiny tanečního semináře / odzvedat kila a kila železa / odchodit kilometry na výletech / odchodit kilometry s holemi, potřebuju, aby mi nerasovaly nohu během první čtvrthodiny.

Noha potřebuje na každou aktivitu tu správnou oporu. Nesmí samozřejmě nikde tlačit, odírat. Nesmí být prošlapaná - protože pak části nohy bolí nebo se už zase odírají.
Zkrátka a dobře, jakmile mám vydržet a hýbat se, musí mi bota sedět a být kvalitní. A taky dýchat - jak poznáte, jakmile se zujete :-)

Proběhla jsem se lehce bosa po pásu, postavila se do přístroje na diagnostiku, a pak se vše zhodnotilo. Jak našlapuju, jak vytáčím nohy, jak vypadá klenba, kam přenáším váhu... 

V jedněch botách se opravdu nedá zvládat všechno. Ano, na dvoutýdenní dovolené si to klidně dovolte. Ale jakmile myslíte trénink čehokoli jen trochu vážněji, pořiďte si na něj i to správné obutí. Ne, není to vyhazování peněz. Je to investice do vašeho zdraví - a taky kondice. Když je bota blbá, neodtrénujete, co máte, takže nebudete fit nebo štíhlí nebo cokoli, co zrovna chcete.

VÝBĚR BOTY
Když už se něčemu věnujete dlouho a pořizujete si několikátý pár bot, asi víte, kam sáhnout.
Když hledáte boty první...

Ano, je čas na odborníky.

Pro začátečníka, pokud nemá moc kil navíc, možná bude fakt stačit i lepší sportovní obchod s kvalifikovaným personálem. Hlavně prosím nechoďte někam do tržnice :-)

Když to myslíte vážně nebo když už máte s nohama trochu problémy a víte, že na ně musíte být hodnější, smiřte se s tím, že budete trochu investovat. Takže mně bylo jasné, že to chce holt prodejnu pro běžce - i když se na maraton opravdu nechystám!

Na internetu jsem našla jednu poblíž své práce. Chodí se tam bez objednání, přesto vám nejen dají vyzkoušet boty, ale nejprve zjistí, jaký typ boty vám vůbec na to zkoušení mají přinést.

Proběhla jsem se lehce bosa po pásu, postavila se do přístroje na diagnostiku, a pak se vše zhodnotilo. Jak našlapuju, jak vytáčím nohy, jak vypadá klenba, kam přenáším váhu...

Na základě toho všeho se vybral vhodný základní typ boty.
A ty jsem potom začala zkoušet.

Trvalo to přece jen chvíli, vyhraďte si minimálně pauzu na oběd, nebo tam radši zajděte až po práci. Ale výsledkem byly boty, o kterých jsem na noze ani nevěděla.
A ve slevě :-) Takže vyšly v podstatě na to, co slušná použitelná bota z toho sportovního obchodu.

Mám za sebou prvních pár tréninků. Nemám zdaleka naběháno tolik, abych už mohla říct, jak velký je to rozdíl. Ale mám odtancováno a odchozeno tolik, abych mohla říct, že jsem ráda, že jsem to udělala. Noha je jako v papuči. No a já holt musím s tím svým "šouráním" ještě chvíli vydržet, když jsem zainvestovala!

Jo, a kde že jsem to byla?
Takhle se o mě postarali v Triexpertu, a ne, ta sleva byla na celou botu, ne za to, že je takhle pochválím. Prostě byli dobrý, tak si pochvalu zaslouží! https://www.triexpert.cz/bezecka-diagnostika/

NEBOJTE SE ZAČÍT

Člověk nemá rád změnu. Rádi se držíme toho, co známe. 

Potíž je v tom, že ono to pokaždé nefunguje. 

A ta změna je nutná. 

Ale jak na ni?

Dost možná vstáváte s pocitem, že chcete žít jinak. Chcete být štíhlejší. Mít víc energie. Vypadat líp. 

Ale nevíte, anebo možná nechcete pro to udělat nic, co se vymyká všemu, co znáte a máte vyzkoušené.

Neslyšeli jste náhodou někoho říkat: Já chci zhubnout. Já chci vypadat jinak. Ale nemůžu přece X, Y, Z, nebudu jíst A, B, C, nepůjdu dělat BFLM... Chceme změnu, ale nechceme přitom moc vystupovat ze svých zajetých kolejí. Bojíme se zkoušet něco, co se naprosto vymyká našemu naučenému pohodlí.

Já chci zhubnout. Já chci vypadat jinak. Ale nemůžu přece X, Y, Z, nebudu jíst A, B, C, nepůjdu dělat BFLM...

Proč?

Jednak za tím stojí naše pohodlnost. Ona totiž změna "bolí". Žádá si od nás oddanost, poctivost, práci, námahu, překonání sebe sama.

A jednak se bojíme, že to nevyjde. A my se ještě ztrapníme.

Letos jsem na středně mladá kolena začala běhat. (Jo, já vím, že o tom teď mluvím nějak moc, ale sneste to - ona je to totiž dobrá ilustrace toho, kam mířím.) Ne, nemám to nijak zvlášť v lásce. Nenašla jsem se v tom. Nechystám se na příští pražský maraton. Ani ten newyorský :-) Ale zůstávám u toho.

Zůstávám, protože je to jiný, nový pohyb. Moje tělo je zvyklé na to, co dělá a dělalo roky. Ano, intenzita se mění, druh tance nebo způsob tréninku se odlišuje a vyvíjí. Ale jinak jdu celé ty dlouhé roky po jedné kontinuální trase.

Blbnutí, metání kozelců, tancování, k tomu přidejte v dětství míčové hry. Pak začala trošku zlobit záda, tak postup k józe a časem pilates, jak tělo přestávalo sloužit. Aerobik toho klasického střihu - však se tam trošku poskakovalo do rytmu, byly tam nějaké ty gymnastické prvky, tak proč ne? Ale protože jsem od přírody hypermobilní (mám prostě volné klouby) a tancování a jóga tomu nepřispívají, docela brzy jsem musela sáhnout taky po činkách. Zkrátka a dobře, aby ty klouby držely pohromadě - svaly je udrží :-) 

Přecházím od jednoho plynule ke druhému, ale pořád vlastně to má určitou návaznost a prolíná se to a doplňuje. Což je fajn. A je to taky docela pestré.

Jenomže tancování ubývá. Zlobily nohy, flamenco šlo na chvíli stranou. Loni zlobilo (a hodně!) všechno, a všechno tancování šlo stranou. Vrátila jsem se k salse a latině, abych se konečně naučila pořádně techniku, a práce se převalila takovým způsobem, že jsem hodiny ani nestíhala.

A než jsem se nadála, nedělala jsem vlastně nic aerobního. Chůze v tomto případě už nestačí. No a proto jsem se musela překonat a začít s něčím novým.

• Běhám dobře? Ne. Šourám se. 
• Dýchám u toho dobře? Pořád ne až tak, jak bych asi měla. Díky tancování a dalším sportům mám základ a umím se svým tělem pracovat, ale přece jen je to zase jiná technika pohybu. 
• Došlapuju správně? Zase - ne tak docela. (A tady bych mohla opakovat tu předchozí větu: Díky tancování a dalším sportům...) 
• Když doběhnu, vypadám asi tak hodinu jako rajče. Dobře, ta vedra tomu taky nepomáhala. 
• A jsem ráda za své plus minus 3 kilometry. S indiánem.

Ale! Nebála jsem se začít. Jo, dlouho jsem se odhodlávala :-) Ale začala. Začala jsem dělat něco nového, něco úplně jiného, než jsem byla zvyklá. Nejsem v tom dobrá (a to já nesnáším!), bojuju s tím, ale začala jsem. Něco jsem zkusila. Něco jsem změnila. Bolí to a není to pohodlné. Ale změna je život! Anebo taky takhle: Když děláte pořád všechno stejně, budete mít pořád stejné výsledky. A já jsem přece na cestě #doformysafrais, ne? 

VORVAŇKY V BĚHU - ZÁVOD NA STŘEDNĚ STARÁ KOLENA

Jak i obstarožní tanečnice s tréninkovým skluzem přežije závody, kde se nejen běží, ale ještě na vás číhají i překážky?

Na jaře jsem psala o tom, že mám báječné kamarádky. A že zásadně neběhám. Bohužel tyto dvě skutečnosti na sebe narazily, když si moje báječné kamarádky vymyslely, že půjdeme letos v srpnu závod. Kde se poběží, poleze přes překážky, bude cachtat vodou a vůbec provádět různé vylomeniny.

Řekla jsem tedy ano. Jako správná "yes-woman". Člověk může litovat jen toho, co neudělal. A nesmí zahnívat. Musí překonávat svoje hranice, jinak neporoste. A všechny ty další motivační řeči...

BĚH A JÁ
Je o mně všeobecně známo, že běh NENÍ můj koníček. Ale překonala jsem se. Stáhla jsem si C25K a začala. Teda, staženo jsem měla už dlouho a občas to zkoušela, ale teď už nebylo zbytí, musela jsem pravidelně a zodpovědně trénovat.
Samozřejmě jsme si k téhle šílenosti vybraly léto, kdy teplota jen vzácně klesala pod 30 stupňů. A ne, to já v lásce teda rozhodně nemám. A tělo mi v tom nefunguje.
Ale aspoň něco jsem odběhala. Přesněji odšourala. V rychlosti pohybu u mě zatím není moc velký rozdíl mezi tím, jestli jdu, nebo jestli se ocitám oběma nohama nad povrchem zemským najednou.
Chodila jsem ráno, nejpozději v 7 (o cvičení ráno, nebo večer jsem psala tady: Kdy je lepší cvičit), protože pak už to vážně nešlo. Na 30 minut - tolik mi vyměřila aplikace.
(O mém vztahu k běhání jste si mohli ostatně přečíst i tady: Já zásadně neběhám)

DALŠÍ TRÉNINK
S přestávkami sportuju celý život, takže nějaký základ mám, ale na takovou šílenost bez průpravy jít vážně nemůžete.
Fitko probíhalo, jak se dalo. Ale s poslední vlnou veder už jsem to fakt nedávala. Takže vznikal tréninkový skluz.
Jelikož v těchhle teplotách se i prostá jóga měnila na bikram jógu, která mi srdeční tep zvýší naprosto spolehlivě, snažila jsem se aspoň odcvičit něco v tomto stylu, nebo pilates. Udržovat zkrátka svaly aspoň trošičku v pohotovosti, aby mě nemusely holky nést na zádech (protože to by se pronesly).

JÍDLO
Hele, asi takhle, za normálních okolností by v přípravě mělo vypadat úplně jinak. Ale i tady použiju svoji současnou nejoblíbenější výmluvu: vedro. Já třeba nebyla schopná několik týdnů vůbec jíst maso. Už jen ta představa mi jaksi nedělala dobře!
Takže holt sýry, vejce, jogurty. Různé obiloviny. Zelenina. Ovoce. Sem tam ryba, ale spíš jen rybičky.

ZÁVOD
Když to shrnu, zdaleka jsem nebyla připravená tak, jak jsem chtěla a jak bych být měla. V den závodu navíc bylo - pro změnu - nějakých 32 stupňů. A my startovaly po poledni.
Jelikož organizátorům nedorazili dobrovolníci, nebylo zdaleka všechno takové, jak být mělo. Problémy se zajištěním bezpečnosti, se zajištěním překážek, občerstvením na trati (a ve 30+ stupních ta voda opravdu hodně chyběla a nebylo to zdravé)...
Šly jsme to ve třech (teda, kromě dalších x desítek lidí) a držely se na trati hezky jako skupina. Pomohly si, kde bylo třeba. Když jedna nemohla, zpomalily jsme do chůze. Když bylo třeba rozdělit úkol, podělily jsme se.
Výsledkem bylo - podle mého měření - 8,92 km. O čase se bavit nebudeme - vedro, překážky, nedostatek tréninku. Ale poslední jsme zdaleka nebyly :-)

Půjdu to zas?
To si ještě hodně rozmyslím.
Nepůjdu s největší pravděpodobností tento konkrétní závod, protože ty výpadky v organizaci byly pro mě příliš závažné, abych to s touto výší startovného a tak daleko od domova opakovala.

CO DÁL?
No, vymýšlíme, vymýšlíme... Mám přece báječné kamarádky.
Potkáte nás nejspíš na nějakých vánočních bězích (já přece NEBĚHÁM!!!) a mně se v hlavě rodí jeden hodně šílený nápad na příští rok.

POUČENÍ Z TOHO PLYNE...
Hele, holky, i vy déle mladé... Některé nápady znějí šíleně a neuskutečnitelně. Ale zkoušejte překonávat svoje hranice a zkoušejte nové věci.
Zdaleka jsem nebyla spokojená se svým výkonem, s výkonem pořadatelů, časem a vůbec, ale... Ale mám sakra dobrý pocit z toho, že jsem se překonala, přemohla jsem svoje přesvědčení, že neběhám, a začala ráno chodit "šourat". A mám sakra dobrý pocit z toho, že jsem do toho vůbec šla. A konečně, mám sakra dobrý pocit z toho, že i jako holka déle mladá a s ne úplně dokonale vyladěnou formou JSEM TO DALA! (I když jsem druhý den strávila na gauči :-) )

PĚKNĚ JEDNO PO DRUHÉM - SINGLETASKING - RECENZE!

Zakádáte si na tom, že zvládáte deset věcí najednou? 

A děláte je všechny fakt dobře?

Jak nebýt uhoněná vlastním pocitem, že toho musíme zvládat víc než člověk? Čtěte dál.

Jsem workoholka.
Workoholka, která multitaskuje.
Ale léčím se!

Roky jsem vyhlášená tím, že mě i Twitter občas povožuje za robota. Dělám toho spoustu a baví mě to tak.
Ale mladá jsem už delší dobu a někdy je těch deset věcí najednou už přece jen trochu únavných.

Mám prakticky dvě práce. A tu hlavní, která platí účty, jsem navíc rozdělila taky na dvě části, které se navzájem doplňují. Proto není nic divného, že se někdy snažím poskládat to všechno dohromady tak, že připomínám chobotnici v záchvatu šílenství.

Ale je fakt, že tohle zdravé není. A v určité chvíli si asi každý, kdo takhle žije, řekne, že by to chtělo být trochu klidnější. Navíc to, co jste zvládali ve dvaceti, je před padesátkou trošku náročnější, co si budeme povídat. Najednou se přistihneme, že nám trvá mnohem déle dotahovat věci do konce, nebo s nimi vůbec pořádně začít! A když k tomu chceme ještě taky pečovat trochu o sebe, hubnout, být zdravější a fit, tak najednou čas dojde docela a výsledky utíkají před očima!

Dělat jedno po druhém!
Před časem se mi dostala do ruky knížka o tom, jak dělat všechno postupně.
Jo, musím se to učit. Není mi to přirozené. Jako ženská, blíženec a workoholka k tomu (a věřte, že horší kombinaci asi fakt nenajdete), se PYŠNÍM tím, že jsem ta zmiňovaná chobotnice. Ale musím přiznat, že mě to zmáhá a že je na čase změnit trochu strategii.
Takže jsem si na tuhle knížku vzpomněla a pořádně ji pročetla.

Jmenuje se SINGLETASKING, napsala ji Devora Zacková a vyšlo to před časem v Ikaru.
A celé je to povídání (docela krátké a svižné) o tom, jak

DĚLAT JENOM JEDNU VĚC A PAK TEPRVE DRUHOU. 

Podle odborníků tak nakonec uděláme víc. Líp se soustředíme. Máme lepší výsledky. On totiž mozek ve skutečnosti opravdu nezvládá dělat víc věcí najednou.

 

 

Ano, slyším vás, jak se teď smějete. Zasloužilé matky i manažerky. Jo, slyším, vidím a chápu vás! 

Zkouším to.
Nebudu lhát, jde to ztuha.
Ale snažím se.

Pro začátek, pokouším se v rámci půlhodiny soustředit vždycky jen na jeden úkol, nebo jeden typ úkolů. A protože bych asi nevydržela najednou dělat celý den pořád jenom jedno a to samé, pak ty úkoly prostřídám. Ale tu další půlhodinu zase věnuju jenom té jedné věci. A když něco dělám, nedělám u toho nic jiného.

Teda takhle, u žehlení si fakt něco pustit můžete, při cestování si číst taky smíte - to jsou činnosti, které děláme tak automaticky, že u nich nepotřebujeme přemýšlet, proto se může pozornost soustředit na to čtení, poslouchání nebo sledování televize (a upřímně, na Bergmana se asi při žehlení nikdo nedíváme, že jo).

Víte, co je pro mě zatím nejtěžší?
Nepracovat u oběda! No, začala jsem zase občas chodit na jídlo ven. Když si přinesu do práce krabičku, jím u stolu, a už se neubráním tomu, že tu kouknu na mail, tu do kalendáře...
Ale snažím se!

P.S.: Čte se to fakt dobře, slupnete to docela rychle, pobavíte se u toho a ten červíček, jestli teda jako vážně nemáte dělat jenom jednu věc, ve vás zahlodá. A ne, u čtení jsem neměla puštěnou televizi, rádio ani CD ani jsem si nepovídala s mužem, netelefonovala, neposílala esemesky, netweetovala, nepostovala na FB, na Instagramu, a tenhle blog jsem taky sepsala až po dočtení!