Tento týden se nám zjevila zajímavá otázka: Hubneme celý život?
Většinou začneme hubnout, protože najednou hlídáme, co jíme, a snažíme se jíst vyrovnaně - a to jsme do té doby obvykle moc nedělali. Namlsaní prvními úspěchy založíme druhý cyklus na stránce, kde si hlídáme příjem, a dost často se hubnutí zpomalí. Zkusíme udržovák, pak další hubnoucí, ale ten se na ten udržovák změní tak nějak sám. A než se nadějeme, opakujeme jeden cyklus za druhým, přičemž v každém dalším se nějak nedokážeme "přinutit" být tak vzorní jako poprvé. A pak si jednoho dne uvědomíme, že hubneme dva tři roky, ale jsme pořád víceméně na začátku. (Než nám dojde, že "hubneme" spíš dvacet let než dva.)
Co s tím?
Většina lidí skutečně vydrží omezování v podobě sníženého příjmu nebo přísného hlídání nebo plánování jídelníčku jen po určitou dobu. Pak se nám docela jednoduše vyčerpá to, co se označuje jako vůle. Vůle totiž máme určitou dávku a je na nás, na co ji každý den využijeme - na to, abychom odolali koláčku, nebo na to, abychom si šli zacvičit, anebo snad na to, abychom vyžehlili prádlo, co na nás čeká, a abychom neřvali na šéfa a nepráskli mu dveřmi, když se naštveme?
Často zdůrazňuju potřebnost takzvaných udržovacích cyklů. Obecně je ideální tento cyklus nasadit po zhubnutých 10 % původní hmotnosti nejpozději.
Důvody jsou dva: jednak jsme si už jaksi vyčerpali dávku vůle na přísné hlídání a jednak si tělo potřebuje zvyknout na novou hmotnost. Tělo se totiž moc rádo vrací do výchozího bodu, má rádo svou stabilitu a to, co má naučené a co zná. Pokud tedy chceme hubnout, musíme ho napřed přesvědčit, že to nové optimum, ke kterému se má vracet, je teď nižší.
(Odborně se tomu říká set point a je to váha, kolem které se dlouhodobě pohybujeme - i když přes Vánoce dvě tři kila naskočí nebo naopak po před létem ta dvě tři kila sundáme, nakonec se zase vrátíme víceméně k tomuto bodu.)
Málokomu se chce poslechnout, když se mu na začátku hezky nastartuje hubnutí, že by měl se vším zase přestat a dvakrát tak dlouho teď novou váhu držet. A tak zkoušíme ty další a další cykly. A najednou máme příjem snížený dlouhodobě. Mnoho cyklů. Někdy i více let.
Co se v tu chvíli děje s tělem? Zjistilo, že dostává dlouhodobě málo energie. Na hubnutí funguje snížení příjmu (ve správném složení, samozřejmě), jenomže tělo si na to snížení docela rádo a poměrně brzy zvyká. A pak přejde do takzvaného šetřivého programu. Naučí se hospodařit s tím, co dostává - tedy s menším množstvím energie. A hubnutí se zpomalí, pak zastaví.
A když je to snížení opravdu dlouhodobé, hubnutí se nejen zastaví, ale začneme najednou zase plíživě přibírat (pokud jsme nesnížili do extrémních hodnot, což je nebezpečný nesmysl). Jak je to možné? Tělo má hlad, proto ušetří absolutně všechno, co nepotřebuje k bezprostřednímu přežití - a přežít se už naučilo s menší dávkou energie, jak jsme si právě řekli. Jenomže my nemůžeme snižovat donekonečna!
Jak z toho bludného kruhu ven?
Pokud už to trvá dlouho, chcete hubnout dál, ale delší dobu se vám to nedaří a delší dobu jste na nízkém příjmu, který přesto nenese výsledky, je asi na čase zkusit metodu pro odvážné. Začít přidávat.
Proč?
Když postupně začnete navyšovat příjem jídla a budete to dělat delší dobu! (nebavíme se o týdnu, dvou, ba ani o jediném měsíci), tělo postupně zjistí, že už zase dostává energie dost. Ano, hmotnost se může zhoupnout nahoru, ale zase se brzy srovná, to mi věřte!
Až po týdnech organismus zjistí, že nestrádá a nemusí šetřit všechno, co mu zůstává, srovná se i metabolismus. Začne zase běžet na rychlejší obrátky. Když to vydržíte delší dobu, ideálně 3 měsíce, můžete pak zase nasadit hubnutí. Metabolismus se rozběhl, tělo začalo pálit, co mu přebývá, a při sníženém příjmu bude spalovat dál - a protože nebude mít tu nadbytečnou energii z jídla, začne ji brát z tuků, máme-li dobře složený jídelníček a hýbeme-li se u toho.
Ano, je to cesta pro odvážné a trpělivé. Ale zejména u těch, kdo "hubnou" dvacet let, stojí možná za vyzkoušení.
Většinou začneme hubnout, protože najednou hlídáme, co jíme, a snažíme se jíst vyrovnaně - a to jsme do té doby obvykle moc nedělali. Namlsaní prvními úspěchy založíme druhý cyklus na stránce, kde si hlídáme příjem, a dost často se hubnutí zpomalí. Zkusíme udržovák, pak další hubnoucí, ale ten se na ten udržovák změní tak nějak sám. A než se nadějeme, opakujeme jeden cyklus za druhým, přičemž v každém dalším se nějak nedokážeme "přinutit" být tak vzorní jako poprvé. A pak si jednoho dne uvědomíme, že hubneme dva tři roky, ale jsme pořád víceméně na začátku. (Než nám dojde, že "hubneme" spíš dvacet let než dva.)
Co s tím?
Většina lidí skutečně vydrží omezování v podobě sníženého příjmu nebo přísného hlídání nebo plánování jídelníčku jen po určitou dobu. Pak se nám docela jednoduše vyčerpá to, co se označuje jako vůle. Vůle totiž máme určitou dávku a je na nás, na co ji každý den využijeme - na to, abychom odolali koláčku, nebo na to, abychom si šli zacvičit, anebo snad na to, abychom vyžehlili prádlo, co na nás čeká, a abychom neřvali na šéfa a nepráskli mu dveřmi, když se naštveme?
Často zdůrazňuju potřebnost takzvaných udržovacích cyklů. Obecně je ideální tento cyklus nasadit po zhubnutých 10 % původní hmotnosti nejpozději.
Důvody jsou dva: jednak jsme si už jaksi vyčerpali dávku vůle na přísné hlídání a jednak si tělo potřebuje zvyknout na novou hmotnost. Tělo se totiž moc rádo vrací do výchozího bodu, má rádo svou stabilitu a to, co má naučené a co zná. Pokud tedy chceme hubnout, musíme ho napřed přesvědčit, že to nové optimum, ke kterému se má vracet, je teď nižší.
(Odborně se tomu říká set point a je to váha, kolem které se dlouhodobě pohybujeme - i když přes Vánoce dvě tři kila naskočí nebo naopak po před létem ta dvě tři kila sundáme, nakonec se zase vrátíme víceméně k tomuto bodu.)
Málokomu se chce poslechnout, když se mu na začátku hezky nastartuje hubnutí, že by měl se vším zase přestat a dvakrát tak dlouho teď novou váhu držet. A tak zkoušíme ty další a další cykly. A najednou máme příjem snížený dlouhodobě. Mnoho cyklů. Někdy i více let.
Co se v tu chvíli děje s tělem? Zjistilo, že dostává dlouhodobě málo energie. Na hubnutí funguje snížení příjmu (ve správném složení, samozřejmě), jenomže tělo si na to snížení docela rádo a poměrně brzy zvyká. A pak přejde do takzvaného šetřivého programu. Naučí se hospodařit s tím, co dostává - tedy s menším množstvím energie. A hubnutí se zpomalí, pak zastaví.
A když je to snížení opravdu dlouhodobé, hubnutí se nejen zastaví, ale začneme najednou zase plíživě přibírat (pokud jsme nesnížili do extrémních hodnot, což je nebezpečný nesmysl). Jak je to možné? Tělo má hlad, proto ušetří absolutně všechno, co nepotřebuje k bezprostřednímu přežití - a přežít se už naučilo s menší dávkou energie, jak jsme si právě řekli. Jenomže my nemůžeme snižovat donekonečna!
Jak z toho bludného kruhu ven?
Pokud už to trvá dlouho, chcete hubnout dál, ale delší dobu se vám to nedaří a delší dobu jste na nízkém příjmu, který přesto nenese výsledky, je asi na čase zkusit metodu pro odvážné. Začít přidávat.
Proč?
Když postupně začnete navyšovat příjem jídla a budete to dělat delší dobu! (nebavíme se o týdnu, dvou, ba ani o jediném měsíci), tělo postupně zjistí, že už zase dostává energie dost. Ano, hmotnost se může zhoupnout nahoru, ale zase se brzy srovná, to mi věřte!
Až po týdnech organismus zjistí, že nestrádá a nemusí šetřit všechno, co mu zůstává, srovná se i metabolismus. Začne zase běžet na rychlejší obrátky. Když to vydržíte delší dobu, ideálně 3 měsíce, můžete pak zase nasadit hubnutí. Metabolismus se rozběhl, tělo začalo pálit, co mu přebývá, a při sníženém příjmu bude spalovat dál - a protože nebude mít tu nadbytečnou energii z jídla, začne ji brát z tuků, máme-li dobře složený jídelníček a hýbeme-li se u toho.
Ano, je to cesta pro odvážné a trpělivé. Ale zejména u těch, kdo "hubnou" dvacet let, stojí možná za vyzkoušení.
Žádné komentáře:
Okomentovat