A je to tady! Kašlíček a rýmička dorazily do města!
Když podvědomě nechcete vlastně zase tak moc dřít a něco měnit, vždycky se najde cesta, jak se tomu tělo postaví. Jo jo, ŘÍKÁM, a to už dlouho, jak chci být zase fit a ve formě, ale asi je to pohodlnější takhle, že? Moct se vymlouvat, proč jsem unavená (no protože hormony, že jo), proč ještě neutáhnu na benči tolik, co dřív (no protože jsem stárnoucí baba, že jo), proč si dám ten dortíček (no protože jsem furt ve stresu, že jo), proč když už krabičky, tak do nich jen rychlosaláty (no protože moc pracuju, že jo). Prostě proč se nic nemění? No protože mám spoustu jiné práce a stresu, že jo! A když už se dokopu k těm poctivým krabičkám, tak aspoň nemůžu ještě naplno zvládat trénink - protože mám nemocného muže s chřipkou a musím rychle domů, že jo, a protože jsem pak unavená z toho, jak jsem byla dlouho v práci a opečovávala, že jo, a protože pak si pořídím tu rýmičku a kašlíček aspoň já, že jo.

A cvičila jsem taky. Pořád ještě ne tak, jak slibuju sama sobě a jak jsem bývala zvyklá, ale poctivě dost a dost.
Ráno jsem najela na Shauna a T25. Nadávám mu každé ráno! A nějaké fitko by se v týdnu taky našlo.
Výsledky? Další -0,5 cm v pase.
Na kila stojím a stojím.
Ale hlavně mám pocit, že se FLÁKÁÁÁÁÁÁM. Jo, já vím. Když mi klient zahlásí, že od začátku ledna do půlky února sundal v pase (nebo spíš teda sundala, když to bude baba, která je mladá už delší dobu a které vládnou hormony) 3,5 cm, budu ji chválit a chválit a chválit. Ale u sebe mám pořád pocit, že to nestačí. Že se nic neděje. Že se změny nekonají.
A pak se zase rozkašlu a vím, že dneska ten trénink fakt nedám...
Žádné komentáře:
Okomentovat