Dneska ráno jsem ve vlaku poslouchala v podcastu vystoupení jednoho z nejslavnějších (a nejzábavnějších) motivačních řečníků současnosti. A ten mě jednou svojí poznámkou přivedl k tomuto zamyšlení.
Američtí astronauti stanuli na Měsíci, procházeli se tam, skotačili, fotili se, pracovali a kochali se odtud proslulými výhledy na zeměkouli. Tomuto zážitku se dost těžko mohlo něco vyrovnat, že? Byl to vrchol všech vrcholů, výš už se jít nedá. A to byl právě ten háček. Řada z nich po návratu najednou nevěděla, co se sebou. Nemohli se dostat ještě dál. Neměli kam stoupat. Některé semlel alkohol, jiné i drogy. Utápěli se často v depresích. Protože už neviděli nic, co by ten jejich zážitek z Měsíce mohlo kdy přebít. Neviděli, že štěstí nespočívá jenom v těch velikánských věcech, ale je založeno na každodenních nejmenších maličkostech. Na tom, co děláme, říkáme, slyšíme, hmatáme, čicháme, vnímáme, vidíme každý den.
Pokud se nenaučíme hledat štěstí v tom, co máme kolem sebe, nebudeme nikdy šťastní. Na Měsíc se totiž jen tak někdo momentálně nedostane. Naučme se proto hledat radost v úsměvu. Naučme se vnímat to, co máme na dosah ruky. Zkusme vidět potěšení v maličkostech. V tom, že jste si dobře zacvičili. Že jste ráno dostali pusu, když jste odcházeli z domu. Že vám někdo podržel dveře. Že jste sehnali báječné třešně. Že ten den vlastně není tak špatný! Zkusme si každý den najít něco, co na něm bylo pěkné a dobré. Zkusme vidět ten náš Měsíc.
https://www.youtube.com/watch?v=mhZ2X9znPxM
Žádné komentáře:
Okomentovat